Malá Fatra (2017)

Každý rok s mamkou už od zimy (a mnohdy hned po návratu z aktuální dovolené) plánujeme další prázdniny. Už je takovou naší tradicí, že si na týden sbalíme každá kufr s oblečením, trackingové boty a spoustou dobrot a vydáme se někam objevovat. Ať už to bylo České Švýcarsko nebo poslední dva roky Vysoké Tatry. Letos jsme na doporučení E. daly šanci Malé Fatře na Slovensku a... ach!

Odjížděla jsem v rozpoložení, že termín dovolené tak akorát vyšel na můj soukromý útěk. Útěk od reality, od Olomouce, od rozhodování, od zmatené hlavy a rozbitého myšlení. Útěk mezi medvědy, do lesů k vodopádům, skalám a mechu. Mamka to na konci shrnula krásně, bylo úžasné, že náš jediný problém během dovolené bylo, co si který den dáme k večeři a jestli si s sebou na výšlap brát mikinu nebo ne. A tohle bylo přesně to, co jsem potřebovala. Vyčistit si hlavu, všechno si sama hezky srovnat. Utéct, ale vlastně na tom útěku nalézt sama sebe.

Ale nechci, aby tento článek byl o mých vnitřních krizích. Chci, abyste se kochali fotkami - protože tu fakt bude hodně fotek. (Jo a jsou rozklikávácí, že jo. Nelákám vás jenom na miniatury, na kterých není vůbec nic vidět. :D) Vody. Hor. Mechu. Znovu vody. Lesa. Také mé maličkosti. A pro jistotu ještě jednou a spoustu vody. (Protože horského potůčku není nikdy dost, že jo.) A skrze moje toulání se také tak trošku toulali, nasáli atmosféru a tak. Protože z té naší dovolené já vždycky žiji celý rok. Díky mami, jsi nejlepší. ♥


U stříbrného Jánošíka v Terchové. A první fotka je z rozhledy Terchovské srdce, mamka po cestě trhala bylinky, oregáno a mateřídouška všude! ♥


Já vás varovala před spoustou vody, neříkejte, že ne. A tady to teprve začíná! (Jinak, skála uprostřed stezky, to je specifikum Dier, tohle byly myslím konkrétně už Horní Diery. Radost!)

Malý Rozsutec. Takový ťuňťa to byl. ♥


Mamka se kochala výhledem... a pak si uvědomila, na jaké skály to vlastně polezeme...


... abychom se vyškrábaly na Veľký Rozsutec. A pak ho zase slezly dolů, haha.

"No věřila bys tomu, že jsou lidé, kteří sem jezdí na dovolenou kvůli tomu, aby lezli na takový krpál? No chápeš to?" A bylo to to nejlepší lezení na ten nejlepší krpál, no fakt. ♥

Veľký Rozsutec je odteď pro mě snová hora. Je sice o nějakých tisíc metrů nižší než třeba Lomnický štít z loňských Tater, ale letos jsem si jej mohla hezky "ohmatat". To se mi třeba na Malé Fatře líbilo asi nejvíc - že všechny ty hory a vrcholy nebyly tak nedostupné a vzdálené. Že stačilo nechat na hotelu pud sebezáchovy, zabalit si do batůžku odhodlanost a fyzičku a za pár hodin je cíl cesty splněn. A ty "skály tam někde daleko" jsou najednou pod vašima nohama a vy se cítíte nekoneční a najednou všechno naprosto dává smysl. Pro tyhle okamžiky já žiji, na tohle se nejvíc těším. Jak se někam vyškrábu, sednu si, rozhlížím se kolem a vím, že jsem to zase dokázala. Že po cestě byl každý krok malým nebezpečím, ale že jsem se tím nenechala strhnout. Že jsem měla pod kontrolou své tělo, šla si po své trase, zdolala převisy, řetězy, vodopády, lávky, skákání přes kameny, klouzavé skály, drolící se zem a nástrahy všude kolem. Ta naprostá kontrola nad každým krokem, který v tu chvíli znamená celý život. To ticho a soustředěnost... A pak okamžik, kdy to z člověka spadne, protože to zvládl. Miluji. ♥


Veľký Kriváň. Nejvyšší vrchol Malé Fatry. Výhled je všeříkající. :D Foukalo, moc. Byla zimenka. Člověk nevěděl, jestli se potí, nebo jestli se na něm sráží mlha. Nemít šátek, tak mi asi upadnou uši.



Vstavač mužský (moje oblíbená horská květina) a borůvky, muhehe, těch bylo zvlášť na Chlebu všude HROZNĚ moc. Kdyby si člověk lehl doprostřed stráně a sbíral a sbíral, tak stejně za několik hodin není poznat, kolik toho snědl. Na většině keříčků už bylo více borůvek než listů.


Výhled z Chlebu. Ještě stále foukalo, hodně. Až jsem měla strach, že mě to strhne z převisu. Adrenalin, huuu. A pozorování orla skalního při lovu, ve volné přírodě. Medvěda jsme sice nakonec nepotkaly, ale orli to vynahradili, ta jejich volnost, také bych se tak chtěla cítit. ♥





Voda? Ano. Vodopády? No jasně! Spousta vody, je to třeba! Nevím, jestli jsem to už někam psala, ale v meditační aplikaci mám jako pozadí zvuky horské řeky. A zurčení potůčků Horními/ Dolními/ Novými Dierami byla ta nejlepší věc na světě. I díky tomu mám dobrých 70% vyfocených fotek z posledního dne, kdy jsme si daly s mamkou už jen odpočinkovou trasu a užívaly si. 

(Pravda, bylo by to mnohem lepší, kdyby nebylo hezké počasí a nebylo tam tolik lidí. Jako fakt, od teď se budu vyžívat v túrách při chládku a dešti - a nebo v těch nejtěžších túrách ze všech. Protože na nich nejsou hysterické matky s malými hlučnými dětmi. A ne-horští lidé s jejich turbo hůlkami, kteří si myslí, že se z nich díky nim stávají najednou horští turisté a zvládnou jakoukoliv trasu. Haha, nezvládnou. A leda tak brzdí provoz, protože si mnohdy vybírají trasy na první pohled mimo jejich síly. Jasně, asi teď zním ošklivě a cynicky, ale tohle mi ten poslední den fakt zkazilo. Nemám ráda lidi. Nemám ráda, když se mi pletou pod nohy a kazí mi ten horský klid. No jo, je mi jasné, že hard core horští lidé musí mít i mě za úplně stejný póvl, ale notak. Já tu nejsem od toho, abych hlásala jen pozitivní emoce, já si chci taky postěžovat, takže oni ať si klidně stěžují na mě, já zase budu naprosto v klidu a svobodně pohrdat těmito výletníky, euhmpf. Svobodu horským trasám, svobodu medvědům kolem, klid nám všem!)

...a po dlouhé závorce zpět k užívání. S foťákem jsem se usadila vždycky na sympatický kámen a fotila a fotila. Na telefon, digitální foťák i foťák na film. Asi to trošku kazí to mé přesvědčení, že je důležitější se dívat očima než přes nějakou elektroniku, ale já si ty okamžiky chtěla takhle "hmotně" zachytit, schovat na později. Mít všechnu tu zeleň a vodu uchovanou. Pro sebe, pro mamku, pro vás. Pro vzpomínky. Velkou část si chci vytisknout, mít je u sebe. On není uklidňující jenom ten zvuk, ale také pohled. Tohle je něco, co na mě platí. Příroda. ♥



A na závěr ještě jedna naše klasická, společná.

Jak jsem už psala na začátku, návraty do reality jsou těžké. A o to těžší jsou, když se člověk navrací z TAKOVÉHOTO místa. Ale nebojte se útěků - a zároveň se nebojte ani návratů. Já už se také nebojím. Bývají náročné, mnohdy více než všechny ty vysokohorské túry, ale stejně i tohle zvládnete. A ze všeho je třeba si brát jen to nejlepší. 
Úžasná dovolená. Úžasná příroda. Úžasné objevování. Ještě jednou, díky mami. ♥

4 komentáře:

  1. Jsem ráda, že se vám tam líbilo ♥ E.

    OdpovědětVymazat
  2. Krásné, barevné a zelené fotky. A kytičkové a hornaté a úsměvné. Občas se člověk potřebuje najít na takových místech. Jsm ráda, že jste si to užily a přeji i další krásné společné zážitky, které potěší duši a zapíší se do paměti. :)

    OdpovědětVymazat
  3. To je nádhera! Hory jsou prostě boží. Překvapují mě ty borůvky, tady nějak pomrzly a nebyly žádné. A ten motýl! A potůčky! A kytky! :3

    OdpovědětVymazat
  4. Jezdíš si na dovolenou a já ti pak na Instagramu nestačím závidět, i když si žiju taky docela hezky... :D
    Malá Fatra je nádherná. Přesně jak píšeš, je super si jen tak vyjít na skálu.
    Krásné fotky. :)

    OdpovědětVymazat