3. ledna 2018

Střípky z deníku a diáře (2018)

A je to tady. Přišel rok 2018 a já se nadšeně vrhám k novému deníku a diáři (možná jim také věnuji článek, tentokrát jsem s výběrem a plánováním obzvlášť spokojená! A navíc se ke mně dostaly úžasné zajímavosti, u kterých si myslím, že rozhodně stojí za sdílení. ♥). Ale loučení se s těmi "starými" je pro mě vždycky emotivní, já a vyrovnávání se se změnami, jojo. A hlavně pro mě byl právě dopsaný deník zvlášť speciální - vyplnila jsem ho totiž přesně během jednoho kalendářního roku, což se mi už dlouho nestalo (v porovnání se Sovičkou je to úplně směšně málo :D) - a díky tomu je v těm vidět průřez celým rokem 2017, který byl rozhodně plný změn a kotrmelců a velkých výzev. Co se týče diáře, tak to byl můj první Moleskine a navíc 18 měsíční a nejvíce na něm byla poznat moje nově objevená závislost na washi páskách a samolepkách. Samozřejmě, je nový rok, možnost začít s "čistým štítem" a věřím, že si nové notýsky zase hezky zútulním a opět si k nim vytvořím citovou vazbu, stejnou nebo klidně i silnější než k těm původním... Ale ráda bych to všechno stejně nějak uzavřela a také se o moje oblíbené střípky ráda podělila tady na blogu. Takže barvičky, citáty, koláže, vstupenky a samolepky. ♥

Haha, je hodně vidět, jak mi letos "rok v pixelech" vydrželo. :'D

16. prosince 2017

Foceno na barevný film

V červnu jsem zveřejnila článek fotek focených na černobílý film a tady tohle bychom mohli brát jako pokračování. Jen černobílý film jsem nahradila barevným - respektive rovnou dvěma. Ale ty už není tak jednoduché si vyvolat po domácku v koupelně, takže jsem je svěřila odborníkům. A, no, poměrně pozdě od toho, co jsem je dofotila. :D Nechala jsem si je rovnou i spolu s předchozím černobílým zvětšit do klasických fotek, takže teď tu vedle sebe mám hromádku vzpomínek a momentů a občas dost nepovedených mazanic. :D Asi polovinu z nich jsem vytřídila a budu je vlepovat do diy scrapbookového alba (určitě mu také budu věnovat samostatný článek) a ten zbytek... no, nechtěla jsem, aby jen tak ležel v obálce, tak jsem ty nejoblíbenější aspoň nafotila, že je zveřejním tady. A jinak je budu využívat na koláže, do deníku, možná posílat do světa, aby žádná z nich nepřišla nazmar. ♥ A co se týče těch, které jsou v tomto článku, neměla jsem u sebe skener, takže jsou focené foťákem - což byl docela oříšek, vzhledem k tomu, že jsou na lesklém papíře a v odrazech je vidět fakt všechno. :D Ale snažila jsem je v postprocesu upravit tak, aby vypadaly opravdu jako originály. Takže užívejte, já jsem z nich více než nadšená!

Výhled z hotelového pokoje, když jsme byly s mamkou na Slovensku.

5. prosince 2017

Mezi říjnem a prosincem

V poslední době mě trápila myšlenka, že mi něco chybí. Že něco postrádám. A že to něco bylo dlouhou dobu velkou součástí mého života a že nejsem tak úplně smířená s tím se toho vzdát... A to něco je blog. O hodně více jsem začala trávit čas fyzickým zapisováním si myšlenek do papírového deníku, fotky čekají na vyvolání a můj život se stejně skládá jen z učení se, upravování bytečku a snahy se nezbláznit a najít ve světě nějaký systém. Ale nakonec jsem se zabejčila, otevřela editor... a píšu. A jsem ráda. Třeba bude rád i nějaký náhodný kolemjdoucí čtenář - ale hlavně že jsem ráda já sama, no ne?



15. října 2017

Říjnové střízlivění

Podzim je tady. Mnou oblíbený, ale zároveň obávaný. Každý rok tomu bylo tak, podzim pro mě byl z nějakého důvodu vždycky obtížný - často jsem měnila názory, formovala pohled na sebe sama, podléhala negativním myšlenkám, toužila po změnách, schovávala se ve vlastní bublině a stavěla kolem sebe zdi. A letos? Dejme tomu, že přelomový by vlastně stále mohl být. A zároveň také zůstává dozvukem léta, ze kterého se ještě stále vzpamatovávám. Jsem rozbitá. Je tomu tak a nechci tvrdit opak. Letošní podzim je i z tohoto důvodu náročný - schovávám se v obrovské heboučké mikině, zásobuji se termohrníčky plnými kávy nebo silného zeleného čaje, motivuji se obědy v menze a balíčky z aliexpresu, které mi postupně přicházejí. Po cestě na autobus nebo tramvaj se rozhlížím a jako bych někoho hledala - spíše ve strachu než s očekáváním. Brýle mám častěji nasazené na hlavě jako čelenku než na očích. Celá křupu jako sušenka a poslední týdny při delších vycházkách kulhám a ze strachu nedošlapuji na pravý kotník, abych ho snad příliš nenamáhala. Stránky v deníku popisuji rychleji než kdy dříve a stále pokukuji po nějaké radikální změně barvy vlasů. Jako by nestačilo, že jsem od posledních zářijových dní potetovaná (muhehe, konečně!)... Jak jsem již zmínila, stále střízlivím z léta. Stále si zvykám a nechávám myšlenky plynout, třeba někam odpluji spolu s nimi a všechno bude jinak. Nebo bude všechno stejné. A nebo se všechno odehraje jen v mé hlavě. (Nebo snad už nyní odehrává?) 

Mám strach, že začínám znít pateticky, nuceně. Ale už nemám co skrývat, nemám se za co schovat. A takhle jsem to vždycky chtěla, k tomuhle to směřovalo. Omlouvám se vám i sama sobě, jsem rozbitá, je to se mnou těžké, mám to sama se sebou těžké. (Tak, teď jsem tomu ale opravdu nasadila korunu! Lucie, zníš, jako by ses litovala, vzpamatuj se, jo? A nikomu se neomlouvej a dolij si jacka. A myslím, že dohořívá svíčka...)



11. září 2017

Srpnové ztráty a nálezy

No jo, já vím. Už je skoro půlka září a ono to vypadá, jako bych tu chtěla rekapitulovat srpen. Možná tak trošku chci, možná se to děje tak samovolně, možná tomu tak bude a možná také ne. 

Ztráty a nálezy. Několikrát jsem se ztratila a zase nalezla. Několikrát jsem marně hledala pevnou půdu pod nohama a ten správný směr, několikrát jsem se topila a nechala se zachraňovat. Nutila se ke skoku z útesu, abych zjistila, že vlastně to byl jenom malý schodek a útes se schovává někde daleko, pokud tam někde vůbec je. Snažím se něco sdělit, ale zároveň nebýt konkrétní, protože během srpna jsem ublížila nejen sobě, ale bohužel také lidem, kteří si to nezaslouží. Myslela jsem si, že jsem našla samu sebe, ale ve výsledku jsem se jenom schovávala za závěs utkaný představami, kým jsem si myslela, že bych měla být. Už zase jsem utíkala, i když se si už kdysi dávno slíbila, že to už nikdy dělat nebudu. Zase jsem doufala, že se všechno vyřeší tak nějak "samo". Že všechno zvládnu sama a že prostě skočím a ono se něco stane a na ničem jiném už nebude záležet. Jenže všechno je propojené, ať chceme nebo ne. Efekt motýlího křídla - obzvlášť ten se mi v posledních týdnech několikrát připomenul. Ztráty možná znamenají zase nálezy, ale bohužel je to i naopak - s některými nálezy je potřeba se smířit i se ztrátami. Nelze mít všechno, bohužel a bohudík.

2. září 2017

Lodičkový notýsek #2

Na začátku loňského roku jsem si dala předsevzetí, že budu více tvořit a hlavně nějak pravidelně vyplňovat stránky notýsku vloženého do lodičkového koženého obalu aka travel journal. A tak se stalo, že po prvním sešitku jsem vyplnila už i druhý! A co si budeme povídat, je velká legrace jimi listovat a sledovat ten vývoj. Tady ten druhý je mnohem tlustější, známka toho, že jsem si v poslední době hodně oblíbila kolážování a také mixovaní stylu a vlepování de facto všeho, co se dá nalepit. Stránky se stále průběžně snažím zveřejňovat na mém tumblr, ale důležité je pro mě i mít všechno pohromadě tady na blogu. Když nic jiného, určitě to sem patří a také né každý je na tumblr aktivní (stejně jako já poslední dobou, hahaha!). Takže, tady je další z těch deníčkových barevných tvořivých článků, ať se líbí! ♥

14. srpna 2017

Malá Fatra (2017)

Každý rok s mamkou už od zimy (a mnohdy hned po návratu z aktuální dovolené) plánujeme další prázdniny. Už je takovou naší tradicí, že si na týden sbalíme každá kufr s oblečením, trackingové boty a spoustou dobrot a vydáme se někam objevovat. Ať už to bylo České Švýcarsko nebo poslední dva roky Vysoké Tatry. Letos jsme na doporučení E. daly šanci Malé Fatře na Slovensku a... ach!

Odjížděla jsem v rozpoložení, že termín dovolené tak akorát vyšel na můj soukromý útěk. Útěk od reality, od Olomouce, od rozhodování, od zmatené hlavy a rozbitého myšlení. Útěk mezi medvědy, do lesů k vodopádům, skalám a mechu. Mamka to na konci shrnula krásně, bylo úžasné, že náš jediný problém během dovolené bylo, co si který den dáme k večeři a jestli si s sebou na výšlap brát mikinu nebo ne. A tohle bylo přesně to, co jsem potřebovala. Vyčistit si hlavu, všechno si sama hezky srovnat. Utéct, ale vlastně na tom útěku nalézt sama sebe.

Ale nechci, aby tento článek byl o mých vnitřních krizích. Chci, abyste se kochali fotkami - protože tu fakt bude hodně fotek. (Jo a jsou rozklikávácí, že jo. Nelákám vás jenom na miniatury, na kterých není vůbec nic vidět. :D) Vody. Hor. Mechu. Znovu vody. Lesa. Také mé maličkosti. A pro jistotu ještě jednou a spoustu vody. (Protože horského potůčku není nikdy dost, že jo.) A skrze moje toulání se také tak trošku toulali, nasáli atmosféru a tak. Protože z té naší dovolené já vždycky žiji celý rok. Díky mami, jsi nejlepší. ♥


U stříbrného Jánošíka v Terchové. A první fotka je z rozhledy Terchovské srdce, mamka po cestě trhala bylinky, oregáno a mateřídouška všude! ♥