Zimní zasněžený výhled z našeho olomouckého bytečku. ♥
Konečně jsem zase otevřela editor, našla fotky a sesumírovala si, o čem bych chtěla psát. Je pravda, že jsem se dlouho neozvala, tak trošku jsem se neozývala ani sama sobě. Celý leden jsem vlastně strávila v polospánku, polobdění. Zní to hrozně zvláštně, když to takhle napíšu. Nějak se smíchalo do sebe zamračené počasí, doznívající (a začínající) nemoc, léky působící obzvlášť zvláštně, divně poskládané zkoušky a tak všechno dohromady... A dopadlo to tak, že jsem většinu času opravdu spala. A když jsem nespala, tak jsem byla tak unavená a bez koncentrace, že jsem mohla leda tak koukat do zdi, sledovat videa nebo se snažit alespoň trošku udržet pozornost u knížky. A když jsem se pustila do učení, tak mě to vyčerpávalo stále více a více a více... Je to hrozně zvláštní, připadala jsem si, jako bych měla kolem hlavy omotanou deku - a vlastně se s ní už smířila, neměla sílu se z ní dostat a tak jen doufala, až samotná odpadne. Tak takový byl můj leden.
Ale teď už uplynulo i pár dní z února! A myslím si, že už se to začíná navracet do těch správných kolejí... Můžete to posoudit na konci článku.
Fancy ještě před-vánoční oběd. A možná si začínám ujíždět na tofu, haha.
Kolem prvního kola prezidentských voleb se mi stalo něco nepříjemného. (A ne, politiku úmyslně nebudu zmiňovat, prosím, nechtějte to po mně. Je mi pak smutno a cítím úzkost.) Něco se stalo a já dostala od života a od sociálních sítí solidní pohlavek. Jsem upřímný člověk a za celou dobu mé internetové historie jsem se dopracovala do bodu, že nemám problém sdílet téměř cokoliv. Je mi jasné, že spousta toho je snadno zneužitelná nebo se může obrátit proti mně, ale já mám v tomto ohledu svědomí čisté. A když by někdo měl s něčím problém, nemám problém o tom diskutovat. Setkala jsem se již se zákeřnými lidmi, kteří všechno překrucovali a ovlivňovali tak ostatní - bohužel jsem takové měla dokonce i ve svém nejbližším okolí. Ale ještě nikdy se mi nestalo, že by něco, co jsem napsala nebo někde sdílela, mělo dopad například na moji rodinu, školu nebo práci. Až doteď. Nechci být konkrétní, už je to pryč a vše vyřešené, ale bylo to hodně nepříjemné. Z tohoto důvodu jsem si uzavřela twitter, problokovala pěknou řádku lidí a celkově se učím se sociálními sítěmi pracovat trošku jinak.
Ono je to celkově hrozně zvláštní. Někteří si možná myslí, že jsem snadný terč. Že stačí zaútočit a já se sesypu. Jasně, možná chodím na psychiatrii, možná mě trápí úzkosti - ale to neznamená, že bych byla slabá, spíše naopak. Jsem natolik silná, že dokážu bojovat sama se sebou, takže jakékoliv pokusy někoho jiného jsou oproti tomu, co se děje v mé hlavě, jen slabý odvar. Možná tomu někdy budu věnovat celý článek, přijde mi, že je to strašně zanedbané téma. Takže ne, já se nehroutím, paradoxně díky všem mým problémům toho myslím snesu ještě mnohem více, než by kdo čekal.
Ale pojďme k něčemu více spontánnímu a impulsivnímu! Vždycky jsem byla člověk, který má problém se změnami a všechno by raději měl naplánované a nalinkované. Jenže můj milý je úplný opak - pro něco se rozhodne a je třeba to teď, vymýšlí šílenosti, všude zásadně chodí pozdě a člověk nikdy neví, co zrovna vymyslí. Mám to na něm hrozně ráda. Ze začátku to bylo sice šílené, ale čím jsme spolu delší dobu, tím více to oceňuji. ♥ A za poslední týdny se mu povedly rovnou dvě takové šílenosti.
Jako první byl výlet do Zoo, do Zlína - Lešná. Bylo hezky, svítilo sluníčko a on chtěl vyzkoušet nové zimní pneumatiky, tak že si uděláme roadtrip. Zoo, super, zvířátka, výletování, to jsem v tom prospaném období potřebovala - změnit prostředí, nadýchat se čerstvého vzduchu, něco vyfotit. A v zimě jsem tam ještě nebyla, tak jsem byla zvědavá, že to tam uvidím zase trošku jinak (a navíc po fakt dlouhé době). Takže jsme se stavili pro kávu a nějaké mňamky a vydali se na cestu. Bylo to tam fakt krásné, pohladila jsem si rejnoky, ňufala nad vydrami a vyfotila hromadu zrcadlových/oknových selfíček. :D To bychom teda měli tu naplánovanou a hezky vymyšlenou část...
... jenže to přece nemohlo být jen tak! Protože co kdybychom se ještě stavili za jeho bratránkem, který bydlí na hranicích Zlínského a Jihomoravského kraje? Vždyť je dneska tak krásně a na těch pneumatikách se jede úplně parádně! A nooo... co takhle zajet i do mé domoviny za mou mamkou a stavit se na tu výbornou pizzu? To nevadí, že po cestě začalo neskutečně sněžit, kolem Buchlovic jsem měli bílou tmu a všude bylo hromadu sněhu, vždyť je to dobrodrůžo! :D Mamka se vůbec nedivila, už je taky zvyklá, že je milý takhle schopný přijít s rozhodnutím z minuty na minutu. Hlavně, že nakonec ta pizzerie byla zavřená a my skončili na jídle někde jinde. A potom ještě v čajovně. A nakonec jsme u mamky i přespali, protože kdo by se večer vracel do Olomouce, žejo. A hlavně, že ráno pak bylo na autě půl metru sněhu, my neměli dálniční známku a já se potřebovala dostat včas do Olomouce do práce. Tak hlavně že to bylo spontánní a neplánované a vlastně strašně super, že. :D Jeden z těch dnů (nebo vlastně dvou-dnů), kdy pak sedím do posteli, koukám na něj a nechápu, co se to v posledních hodinách stalo a jak jsem to mohla dopustit. A taky co by na to říkalo mé já jen několik let zpátky.
A ta druhá čertovina? To je tohle zlatíčko, kocourek a nový člen domácnosti. ♥ Protože je přece úplně běžné jeden den nakoupit všechno potřebné a druhý si pro něj už jet, protože-prostě-co-si-takhle-pořídit-kočičku-a-hned-teď!!! Takže máme kotě. Šestiměsíční umňoukaný mazel a budoucí lovec všeho kolem (zejména teda nohou pod peřinou). Zatím si nejsem jistá, jestli každý zvuk chce lovit, nebo je jen ustrašený, ale velkoryse se přikláním k první možnosti - to aby se necítil jako poseroutka. Zásadně spává za krkem, žárlí na notebook a mobil, je vybíravý v kapsičkách a jeho oblíbená činnost je ve dvě ráno mňoukat do ucha. Pelíšek? Na co, vždyť je tu obrovská postel! Hračky? Haha, šňůrka od zástěry a plyšák je mnohem lepší! Škrabátko? Vždyť jde zkoušet drápky na peřinách, matraci, koberci, polštáři, ruce... Aspoň že záchod bere jako záchod a nevymýšlí nějaké kočičoviny. Takže takhle my si tu žijeme, teď mám doma dva kocoury!
A je pravda, že kočička mě hodně vytrhla z transu, jako by do bytu i života přinesla takovou tu jiskru, na kterou jsem čekala. A dostávám se k těm únorovým nadějím. Dávám si první kafe za poslední asi dva týdny (dobírám antibiotika, haha, první kafe a první den bez teploty) a začínám se stavět ke všem povinnostem čelem, abych to všechno vyřešila dříve, než se mi to začne sypat na hlavu. Přijde mi, že první semestr na bakalářském jsem začala hodně podobně - také dost rozlítaně a také jsem ze zkouškového neměla ani trochu dobrý pocit, spíše naopak. A i díky tomu vím, že stačí jen vytrvat, zatnout zuby a všechno bude zase dobré. Minimálně tento článek je tomu příkladem - dokázala jsem se soustředit, dokázala jsem udržet myšlenky a celý ho sepsat, juch juch! (A to jsem dopoledne vařila, dělala věci do školy a pak ještě byla v práci, to aby bylo fakt jako vidět, že mám za sebou produktivní den, který se mi daří zvládat a ještě tu neumírat!)
Takže naděje. A spousta nápadů a plánů, které by se mi snad konečně mohly začít plnit. Držte mi palce! A dávejte na sebe pozor. Zdraví je důležité - ať už psychické nebo fyzické. A občas je nejlepší se na nějakou dobu od všeho a od všech odpojit a hibernovat, pak se totiž můžete vrátit v plné síle! (Jako třeba fénix z popela, že jo! Chci být fénix, teď bych to fakt jako potřebovala!)
Kocouří pac a zase někdy! ♥
Žádné komentáře:
Okomentovat