Celou naší letošní dovolenou nás doprovázel dřevěný panáček Charlie, původně koupený v uměleckém obchodě v Děčíně pro moje kreslení, v závěru se ovšem stal psychickou podporou při zdolávání kopců, fotogenickou vložkou do ,,nudné" krajiny a vtíravým hláskem ,,jestli by nebylo lepší se do té mapy ještě jednou podívat". Nemohly jsme mít při cestování lepšího černého pasažéra :3 A navíc se z něj vyklubal pěkný narcis chtějící fotku u všeho, co vypadalo jen trochu neobvykle - takže skála... a skála... a šutr... prostě celé České Švýcarsko.
Bylo velmi barbarské kreslit do mapy (jejíž rohy jsou stejně ošoupané a v některých místech je protrhlá), ale já chtěla zaznačit místa, která všechny jsme prochodily. Trasy jsou tlustou fialovou propiskou, zakroužkovaný je Pension u Stehlíků, kde jsme byly ubytované... a ano, na mapě leží Charlie :3
Pro větší fotku stačí kliknout pravým tlačítkem a dát otevřít v nové kartě... nebo tak něco.
Škoda, že mapa není 3D a nejsou na ní vidět všechny ty skály, kopce, kaluže, říčky a pěšiny. Bohužel na ni také nelze znázornit naše tradiční bloudění... ,,Jééé, takže máme jít po žluté!" - ,,Ehm, teď je asi potřeba přejít na modrou. Nebo ne?" - ,,Ahááá, už to chápu, my totiž celou dobu měly jít po zelené!" Člověk pak velmi snadno nachodí více, než původně plánoval...
Výhled na Děčín z Pastýřské stěny, kam jsem se vytrmácela po nulovém spánku, protože...
... ach jistě, cesta, o té jsem chtěla napsat! V jednu hodinu v noci jsme v Brně nasedly na EuroNight na lince Budapešť - Berlín, samozřejmě úplně nejvíc suverénně bez místenky... a vlak byl narvaný. Naštěstí si mě pod ochranná křídla vzal tajemný cizinec a pustil mě k sobě do kupé, kde byl ještě se třemi kamarády (jeden spal v zavazadlovém prostoru, anarchie). Z domnělého Němce se nakonec stal rodák s LA s výborným přízvukem a hudebním vkusem. Vykládali jsme si celou cestu, asi 5 hodin, takže mi samozřejmě v komunikaci v angličtině neskutečně narostlo sebevědomí a notýsek mám plný tipů na zajímavé kapely :3 Nejvíc vtipné bylo nějak popisovat historii Brna, zajímavá místa v Česku a životní postoj vůbec, připadala jsem si jako u maturity, kdy jsem si zrovna vytáhla Českou republiku :D A v Praze nás z kupé vyhodila pěkně otravná pražačka, takže jsem se stihla naučit i pár nových zajímavých nadávek :3 Tolik k náhodným setkáním ve vlaku...
Mamka každý nový den vítala prupovídku typu ,,Lucko, mě tak strašně bolí klouby, my jsme to s těma túrama zase přehnaly..." Ale to byl ovšem jen začátek toho, co s naším myšlením udělal místní horský vzduch. Stejně jako davy německých turistů, která v nás vyvolávaly neobyčejné patriotství, takže jsme nasadily přízvuk ,,moravák hard core" a bojovaly tím proti šprechtění - ,,Cétíš tu obrovskó vlhkost vzduchu?" - ,,Šak ju déchám." - ,,Tak ju déché dál.."
Hřensko. Zanechalo ve mně ohromně stísněný pocit, který se pravděpodobně přenesl i na Charlieho, takže celou dobu zůstaval tvrdohlavě v tašce. Chtělo se mi brečet a žaludek byl jak na vodě. Ponuré místo uprostřed skal, děsivá Labe (která je opravdu pěkná děvka), stovky vietnamských stánků a oči nevědomky zaostřující se na známky povodní... Jen pár měsíců zpátky bylo všechno pod vodou a my tam jen tak stály, cpaly se nanukem a chtěly odtud rychle zmizet...
Výhled z Kamenické stráně byl opravdu nádherný, řekla bych, že skoro lepší než u Pravčické brány :3 Problém byl v tom, že všude, kam se člověk pohnul, byl jen pár kroků od obrovského srázu a jisté smrti. Toho jsem velmi často využívala a chodila až na samý okraj a děsila tím mamku, která z toho byla na prášky ještě dalších pár hodin. Ovšem karma nejspíš funguje a velmi jasně se ukázala, protože jen pár desítek metrů odtud při scházení jednoho kopce jsem si rozedřela puchéř na nártu od ,,prochozených" sandálů. No, nejspíš jsem si to zasloužila.
I Charlie z toho byl smutný... Lidé jsou hrozná zvířata, obzvlášť neohleduplní dřevorubci, kteří vyjezdí koleje na naučné stezce, kde by člověk měl obdivovat okolní přírodu a ne se vyhýbat blátu. A to nekomentuji borůvčí zničené od nešetrného sbírání borůvek, samozřejmě v té nejchráněnější zóně národního parku, kde je přísně zakázáno jen šlápnout vedle vyznačenou cestu...
Jeden den jsme si udělaly výlet lodí po Labi do Drážďan, cesta tam asi 5 hodin, zpátky kolem 7. A bylo to zajímavé :3 Kolem německý venkov a šplouchání vln... Přiznávám, slibovat si od živé hudby na lodi smyčcový kvartet bylo poněkud naivní... ale dechovky přehrávané na keyboardu? To jako vážně? Ano, i na Evu a Vaška došlo...
A co se týče Drážďan, těsně před připlutím se vybila baterka ve foťáku, ano, až takový jsem hověz. Byly jsme součástí jedné velké repliky. Nemůžu uvěřit tomu, že po válce byly vybombardované a jen jedna velká placka. Neodkážu pochopit, že všechny ty nádherné historické budovy vznikly v posledních desítkách let a že celé město se jen podobá tomu původnímu. Němci jsou naprostí šílenci. U nás bývá lešení kolem budov, které se rekonstruují. Tam bylo kolem budov, které se stavěly a přitom... černá magie, vážně.
Bouřka na lodi musí být něco velmi zajímavého. Déšť, blesky, kroupy, divoké houpání a strach o vlastní život. Škoda, že zážitek z bouřky při záteční plavně nebyl ani desetinou toho velkolepého, co jsem si vždycky představovala...
A vůbec, otázka odhadování mého věku se v západních Čechách stala velmi komplikovanou. V indiánské vesničce mi chtěli vnutit dětské vstupné (s tím, že je mi méně než 15), na lodi mě původně úplně chtěli vynechat z koštování vín (a pak jsem stejně dostala díky ,,schopnosti ocenit dobré víno a hezkým očím" super tajnou skleničku v podpalubí na účet podniku), ale zároveň jiný člen posádky lodě do mamky ryl, že cosi háčkuje pro vnouče a mě neustále oslovoval ,,dámo". Do toho stařičký prodejce vstupného na Pravčickcé bráně, který to zlevněné vstupné stačil zakamuflovat na to ,,že mám hezké oči a zasloužím si platit míň", ale stejně v tom vidím nějakou zradu. Měl by si v tom okolní svět udělat pořádek...
To by snad mělo být vše ohledně posledního týdnu, který jsem strávila v Národním parku České Švýcarsko :3 Bylo tam opravdu krásně, čekala jsem, že to bude velkolepé... ale až tak, skvělé. Teď je na čase se vrátit do horké reality, o víkendu se zničit na hodech a pak konečně začít řešit budoucnost. Protože podzimní semestr se blíží a já stále nemám vyřešené, na jakou vysokou školu vlastně nastoupím... Nu, cestování zdar!
Žádné komentáře:
Okomentovat