Každý má nějaké své démony, ať už je nazývá takto nebo má pro ně své vlastní pojmenování. Příšerky pod postelí, kostlivci ve skříni, stíny v duši, v hlavě, niterné slabosti. Myslím si, že tu není nikdo, kdo by opravdu nevěděl, o čem to mluvím. Může se jednat o špatné vzpomínky, zkušenosti, zbytky něčeho, co jsme se pokoušeli vymazat, ale selhali jsme. Nebo to naopak může být něco čerstvého, bolestného, co nás provází, drží se jako klíště a my to sebou všude taháme jako vězeňskou kouli. Věci, o kterých nedokážeme mluvit, aniž by se nám začal třást hlas a oči slzet. A když to nazvu úplně jednoduše, pak by to mohl být strach. Jeden ze základních faktorů celého lidstva.
Ani já nejsem tam silná, jak bych se mohla na první chvíli zdát. Mám své démony, kteří jsou ukrytí uvnitř mě. Dokázala jsem je přesně pojmenovat až teprve nedávno, jsou to potvůrky zákeřné. Jsou chvíle, kdy se ve vlastní hlavě necítím bezpečně, kdy jsou tam se mnou, našeptávají nehezké věci, kterým já bohužel občas i uvěřím a pak už je všechno jen špatně. Jsou zlotřilí, mají své zbraně, dokáží mě zasáhnout na těch nejcitlivějších místech a stačí jim opravdu málo, většinou jen ty nejnepatrnější a nejneuvěřitelnější drobnosti, aby se zrodili z ničeho a najednou nabrali tolik síly, že se před nimi musím schovávat.
Ale nebojte se, není to se mnou tak hrozné, mám své metody. Někdo něco takového řeší psychiatrickou léčbou a léky, jiní hledají všude možně, kde se jen dá. Já se snažím být hlavně silná, obklopovat se lidmi, na kterých mi záleží, neustále se nějak zaměstnávat, aby mysl neměla šanci na volnou působnost, zamotávání všeho a overthinking. A když už démoni začnou vykukovat růžky a snažit se mě oslabit, jen tak je nenechám, nasadím obranný mód, vypisuji se do deníku, kreslím, všechno se snažím zaspat. Žel bohu, ani to se vždycky nepodaří, občas už je toho i na mě moc, setrvačník selže a já pak vyšlu do světa několik depresivních tweetů, najdu na we♥it nějaké depresivní obrázky, zkazím náladu pár lidem, zklamu a vyděsím všechny i samu sebe (což možná činím i tímto článkem) a utápím se sama ve své méněcennosti, nepotřebnosti a zbytečnosti, ubrečený obličej schovaný v polštáři. Možná chvíle, kdy bych měla volat o pomoc. Ale já a něco takového? Notaaak, za koho mě máte. Tím bych přece ještě více odhalila svou slabou stránku, naivitu, zranitelnost.
Samozřejmě, nejhorší jsou osamělé večery a noci. Tma je všude kolem, jsem unavená, oslabená. Nikdo se mi pak nesmí divit, že chodím spát před desátou, pak už je to krizové. Hezky spát, zaspat všechno. Není na tom nic těžké, ale někdy ani tohle nejde… a pak vzniká spousta obrázků a neodeslaných dopisů a zpovědí, které končí zmačkané a roztrhané v koši. Ale co nás nezabije, to nás posílí. Z toho je třeba si vzít příklad. A já už nejsem tak vystrašená. Sice je celý můj systém velmi křehký a na první pohled snadno napadnutelný, ale… co byste chtěli. Jsem v tomto začátečník. A vůbec, kdo by jen ani ne rok zpátky řekl, že budu natolik slabá, aby mě mohlo někdy trápit něco takového? Možná je tohle známka dospělosti, stále s něčím bojovat, stále se o někoho/něco/sebe strachovat?
A protože občas najde i něco, co nevyhodím, tak tady je příspěvek z dnešního večera a noci.
(Hehe, i tento článek byl psán v noci, po kouskách několik dní.)
Vlastně o něm měl být tento článek, né o těch předchozích řečech...
Nový skicák, tuš, Animé a nějaké to červené víno. Původně to mělo být barevné, ale co už.
Žádné komentáře:
Okomentovat