Mám za sebou týden ve Vysokých Tatrách a neskutečně jsem si to užila. Bylo toho tolik, že mi přijde téměř nemožné napsat nějaký rozumný článek, ze kterého by někdo jiný mohl něco mít. Navíc jsem nafotila strašně moc fotek a rvalo mi srdce vybrat jen těch "pár", které sem přidám. Protože tolik hor, tolik skal, tolik lesů, tolik vodopádů, tolik nádherných věcí! Snažila jsem se to všechno zachytit, nejen očima, ale také foťákem, abych si mohla při nervování během školy a podobných ošklivých chvílích fotky prohlížet a vzpomínat a cítit se lépe. Navíc horský potok, šumění stromů a kameny pod nohama, to je prostě to nejkrásnější, co bych si mohla přát. ♥
S mamkou jsme byly ubytované přímo v Tatranské Lomnici, takže jsme to měly všude kousek. Navíc po propršeném příjezdu bylo o to krásnější se ráno probudit a pozorovat z okna při snídani Lomnický štít. Letos jsme se rozhodly, že nebudeme žádné bábovky a že vezmeme turistické trasy útokem a nachodíme toho co nejvíce. První den jsme se tedy lanovkou (haha, těmi jsme toho najezdily hodně, zas tak akční nejsme :D) nechaly vyvézt na Skalnaté pleso a odtud šly směrem na Hrebienok. Jenže impulzivně nás u Zamkovského chaty napadlo, že bychom to mohly vzít i na Téryho chatu. Jen tak, pro legraci. Netušily jsme totiž, co za šílenost nás tam bude čekat. :D Já teda měla původně naplánovanou ještě delší trasu, ale znáte to, to jsou ze začátku ty hladové oči. A také se stalo to, že časy na mapách jsme stejně většinou natáhly minimálně na o půlku víc, takže to se pak plánuje docela mizerně. Ale počasí nám přálo, sluníčko svítilo (já si úplně nejvíc spálila krk) a všude bylo spoustu borůvek (naše borůvkové zastávky nás také hodně zdržovaly, ham ham), takže se šlo moc hezky. Většinou cesty, při závěrečném stoupání měla mamka hodně velký strach z kamenů, takže jsem pak měla já o ni tuplem obavu. Skákala jsem si tam jako kamzík (které jsme ale neviděly, grr!), užívala si všechny výzvy. Ale mamka měla problém s hloubkou, váhala s kroky na krkolomné cestě, musely jsme se zastavovat, aby to rozdýchala. Ale všechno to krásně zvládla, jsem na ni pyšná! ♥
A ještě víc jsem ráda, že mě nezabila, když jsme si sedly na lavičku u Téryho chaty a zjistily, že nestíháme nic jiného, než se stejnou cestou vrátit zase hezky zpátky k rozcestí. :D Ale cesta dolů už byla lepší než nahoru, alespoň pro fyzičku. Moje špatné kotníky se hodně trápily, i když jsem měla kvalitní pohorky. Příští rok si budu muset pořídit nějaké zpevňující ortézy nebo tak něco, občas jsem měla opravdu strach, jestli se mi noha v kotníku neulomí. Od Zamkovského chaty jsme tedy pokračovaly dále cestou na Hrebienok, kolem vodopádů Studeného potoka a mezi všemi slavnými chatami. U té Rainerovy jsme potkaly lišku, která si tam spokojeně seděla u cesty a nechala se obdivovat, jako správná modelka. Až zpětně jsem se dozvěděla, že je snad napůl ochočená a že rozhodně nemá vzteklinu, jak tam nějaká ženská ječela na své děti. Ňach, chtěla bych mít doma lišku, byla nádherná! A z Hrebienku jsme jely lanovkou dolů do Starého Smokovce a pak polským autobusem na večeři. Večer jsme hodně skuhraly, zejména já jsem ofoukávala naražené prsty na pravé noze (krapet jsem padala :D) a mamka zase kolena. Připadaly jsme si jako důchodci. :D
Ale musím se přiznat, nešly jsme úplně nadoraz. Hned druhý den jsme si daly oddechový čas. Toulaly jsme se po Lomnici, sbíraly razítka, zkrášlovaly turistický deník a já pak také s výhledem na hory snažila napsat zase nějakou tu stranu bakalářky. A řeknu vám, v takovém prostředí se pracovalo krásně. Mamka se slunila, já psala a psala a bylo nám krásně. Nabíraly jsme síly na další dny. Do zásoby, raději. :D
Další den nás totiž čekala druhá největší túra za celou dobu. Vydaly jsme se na Skalnaté pleso (jojo, zase lanovkou :D), odtud asi na úroveň Lomnického sedla a po vrstevnici k Velké Svišťovce a odtud dolů na Zelené pleso. Tentokrát už jsem se na počasí vybavila lépe. Namazala jsem se opalovákem a zabalila se do šátku, takže jsem dobe zvládala jak ostré horské slunce, tak i silný vítr. Vítr ovšem nakonec byl tím háčkem, přitáhl totiž ošklivé šedé mraky, které nás celou cestu strašily. Děsivější ovšem byla cesta ze Svišťovky domů, to zase přišly na řadu mamčiny strachy - a ty se tentokrát přenesly i na mě. Protože padající kamení, prudké klesání, kluzká hlína, hysterické držení se borovice, to by ještě šlo. Ovšem více-méně slaňování se po řetězech vodopádem, to bylo dost i na mě. :D Jsem fakt hrdá, že jsme to zvládly. A také jsem neskutečně vděčná, že nám tady ještě vyšlo relativně slušné počasí, protože si nedokáži představit, že bych tuto trasu šla třeba v dešti, hú. Ovšem ta cesta za ten výhled a pak Zelené pleso rozhodně stála. Stejně jako za asi tak tu miliardu borůvek všude kolem. (Borůůůůůvky!)
Na Zelném plese nám začalo pršet a deštivo bylo i celou cestou domů. Proto jsme se rozhodly pro jednodušší cestu - původně jsem chtěla jít přes Malou Svišťovku, ale v dešti jsme neměly odvahu, takže jsme šly hezky po rovince dolů údolím do Bielé vody a pak podél silnice až do Tatranské Lomnice. Nebyly jsme vybavené, nečekaly jsme takové počasí, takže jsme si s sebou nevzaly pláštěnky a mokly a mokly a mokly... Bouřka takhle v horách uprostřed lesa, bylo to hodně děsivé!
Další den byl tragický. Pokračovalo ošklivé počasí a mně nebylo dobře. Měla jsem jeden z těch svých úzkostných dnů a chtěla jsem se zachumlat do své bubliny a celý den nejlépe prospat, dělat, že neexistuji. A ten déšť a zima tomu moc nepomáhali. Nechtěla jsem ten den ale kazit i mamce a měly jsme koupenou TatraCard, takže jsme se rozhodly celý den strávit na cestě. Tahle kartička totiž platí jako jízdenka na Tatranské Elektrické Železnice a neskutečně se to vyplatí i tak, takže tím, že jsme celý den strávily cestováním sem a tam nám ušetřené množství peněz ještě zvýšilo. Díky výlukám jsme se s přesedáním projely na Štrbské pleso a odtud pak ozubnicovou železnicí na Štrbu (Húúú, neskutečně starý vlak s dřevěnými sedačkami a tak, velký zážitek!). Po cestě zpět jsme se šly projít kolem Štrbského plesa, i když vzhledem k mlze husté jako mléko jsme se mohly procházet klidně parkem u nás v Olomouci a vypadalo by to úplně stejně. I kačenky na vodě vypadaly úplně zmateně. :D Navíc stále více a více pršelo, tak jsme to už vzdaly úplně a jely domů. Dívat se na olympiádu, muhehe.
Další den už bylo počasí lepší, ale pořád nic moc. Na Lomnickém šťítu sněžilo, pořád byla všude mlha. Ale visela nám ve vzduchu (nebo spíše na GoPass kartičce) ještě jedna lanovka ze Skalnatého plesa dolů (ach ty lanovky :D), takže jsme se rozhodly nahoru vyjít pěšky a alespoň po cestě nasbírat nějaké borůvky do petky, mňam! Cesta byla fajn, zvláště první polovinu, když až ke Štartu (přestupní stanice lanovky) vede asfaltová cestička pro motokáry, takže žádné extrémní podmínky. Od Štartu nahoru už to bylo horší. Klouzavé kameny, místo cesty občas vodopád, mlha všude kolem a také začalo pršet. Tentokrát jsme se zahalily do pláštěnek, takže to nám tentokrát zase tak nevadilo. Ale čím více jsme postupovaly nahoru, tím větší byla zima. Nevím nevím, měla jsem rifle, mikinu a oteplenou bundu a stejně mi byla hrozná zima. To se mi tak v půlce srpna postesklo po kulichu a rukavicích. :D Ale mohlo být hůř, lanovkou dolů jsme si povídaly se slovenským párem, který si zaplatil předraženou lanovku na Lomnický štít a kvůli sněhu a mlze neviděli vůbec nic, to zamrzí docela. (A zvláště, když další den bylo naprosto modro a výhled nekonečně daleko. :D)
Poslední regulérní den už svítilo sluníčko, takže jsme se rozhodly znovu dát šanci Štrbskému plesu (a také jsme měly koupené lanovky, že :D). Měly jsme naplánovanou cestu ze Štrbského plesa na Popradské pleso a já se na to hrozně těšila. Ale mám pocit, že dobrá půlka našich plánů nám nevyšla, stejně jako tenhle. Ale jako, na naši obranu, my za to zase tak nemůžeme. Nebyly jsme natolik připravené na špatné počasí, fujky. A navíc, příští rok se chceme do Tater vydat napotřetí, a tentokrát se soustředit na trasy od Starého Smokovce směrem ke Štrbskému plesu, třeba i na Rysy. Takže tam se nám to všechno snad splní. Z cesty na Popradské pleso se tedy stala "pouze" cesta lanovkou pod Solisko a zase zpátky. Byla totiž zimeka, řekla bych, že nahoře mohlo být kolem pěti stupňů, mamka měla moji bundu, protože její jí neuschla, já jen chlupatou mikinu. A obě jsme šíleně mrzly. :D Ale aspoň jsme z lanovky viděly vodopád Skok, příští rok jej prostě musím vidět zblízka!
Na hotel jsme ale hned neutíkaly. Ještě jsme se toulaly kolem plesa, okukovaly obchody a sbíraly další razítka a nálepky. A po cestě se pak ještě zdržely ve Starém Smokovci. Chtěly jsme se jen tak na náhodu podívat kousek po nějaké stezce, ale nakonec jsme se zasekly asi v půlce plánované cesty na stráni plné borůvek. Někdo chodí po túrách, někdo na borůvky. To mi zůstává největší záhadou, to se už borůvky a brusinky místním zajedly, nebo proč tam jako je toho všude tolik? A to ani nemluvím o malinách, všude kome cest jich byly plné keře. A tak jsme se na každém metru zastavovaly a trhaly a skoro brečely, že to tam prostě nemůžeme nechat. :D Každopádně, přivezla jsem si domů asi litr horských borůvek, bude nádhera si je někdy v zimě vytáhnout a vzpomínat na Tatry, juch! A po cestě jsme si také koupily největší trdelník, jaký jsem kdy viděla! No podívejte se na fotku, vždyť on je velký jako moje hlava! :D
A v sobotu jsme se už vracely domů. Dopoledne jsme odevzdávaly pokoj a vlak nám z Popradu do Olomouce jel až v noci, takže jsme před sebou měly ještě jeden den na Slovensku. Byly jsme ale unavené a utrajdané a s kufry si člověk také moc nevybere (i když jsme je schovaly v úschovně), takže jsme zakempily v obchodním centru a nakupovaly, no jo, ženské. :D A pak šly do kina a pak asi dvě hodiny seděly na wifi a sledovaly tenis, tralala. V jednu chvíli jsem měla opravdu čas, víc jak závěrečnou hodinu jsme totiž čekaly na vlakovém nádraží a někteří ti lidé tam... děsivé.
Každopádně, byla to úžasná dovolená. Jsem šťastná, že si s mamkou držíme tradici našeho cestování, na tenhle týden o prázdninách se vždycky celý rok těším, díky mami. ♥ Těším se zase na další rok!
A na závěr bych vás ještě chtěla odkázat na článek mojí milé Christiiinky, která byla s milým v Tatrách jen pár dnů před námi a mamku nejvíc zdeptala hrozivými vyhlídkami na počasí. Ale moc děkuji, bylo fajn vědět, do čeho jedeme (i když jak je vidět, moc jsme se nepoučily, zejména výbavou oblečení). ♥
Žádné komentáře:
Okomentovat