O panické úzkostné poruše

Tentokrát jsem se rozhodla pro něco osobnější článek. O hodně, ehm, více osobnější. Dobře, asi nejvíce osobní článek, jaký jsem kdy na blog napsala, aby to bylo kompletní. Částečně přiznání, částečně srovnání myšlenek v hlavě, částečně sdělení, částečně snaha pomoci těm, kteří možná zažívají něco podobného. Už je to pár měsíců, co mí "démoni" dostali jasný název a původ. To je pozitivní, protože díky tomu je možnost je zahnat do kouta a zničit (prozatím by mi úplně stačilo jen zahnat do kouta, mám-li být upřímná) mnohem větší. Jenže spolu s tím se také odhalila dlouhá cesta plná překážek a velkých výzev. To je přece něco pro mě, já ráda překonávám své možnosti! Ale na druhou stranu je to také proti mně, proti mému stylu myšlení a fungování.



Mí démoni se jmenují panická úzkostná porucha a živí je perfekcionismus, strach z neúspěchu, strach z plýtvání časem, strach z méněcennosti, strach z nesplnění tužeb a snů - nejen mých, ale i těch, které ode mě očekávají ostatní. Stres, nedostatek volného času, velké očekávání, potřeba mít všechno do nejmenších drobností naplánované. To je to, co oni mají rádi. A na mně je teď to, abych jim to zatrhla a celý ten kolotoč zastavila. Abych se nezacyklila ve smyčce lepších a horších dnů. Intenzivní strach ze strachu, nemohlo by to být více paradoxní?

Jaký je můj příběh?
Už před více než rokem jsem začala mít problém s migrénami, špatným spánkem, nekonečnou malátností. Příkladala jsem to mé nemoci štítné žlázy, něčím podobným si procházím celý život, ale testy byly v pořádku, takže mé kroky zamířily na neurologii. Tam na testech bylo také vše v pořádku, tak se to vyřešilo nějakou chemií a rehabilitacemi, že prý by to snad mohlo být od zad. Jenže nebylo. Loni v létě a pak zvláště na podzim se všechno začalo stupňovat a začalo mé kolečko - neurologie, endokrinologie, dokonce i gynekologie, kardiologie, zátěžové testy, epileptologická poradna, oční, magnetické rezonance, EEG, sposta testů. A všechny s +- neutrálními výsledky. A tak jsem skončila na psychiatrii s tím, že když je s tělem všechno v normě, tak to musí být v hlavě.
A tam mi paní doktorka diagnostikovala právě panickou úzkostnou poruchu a od začátku února mi spravují biochemické pochody v mozku antidepresiva. Ze začátku jsem z toho byla hrozně vyplašená. To jsem teda jako blázen? Jak mám kdekoliv říct, že chodím na psychiatrii a dokonce beru léky? A fakt někde doktoři neudělali chybu? Vždyť já si nemyslím, že by bylo s mou psychikou něco v nepořádku!


O panické úzkostné poruše - Jak se to projevuje u mě?
Moje "záchvaty" se liší od panických atak tím, že nejsou většinou vyvolávané něčím konkrétním. Sačí úplně cokoliv, jakákoliv nepatrná drobnost. Tělo se pernamentně cítí ve stresu a v ohrožení života, což jej unavuje a proto stačí jenom cokoliv nepatrného a ono se zblázní. Hladina adrenalinu vystoupá závratně vysoko, začne se mi točit hlava, vidím rozmazaně, jsem citlivá na světlo, zvuky, přítomnost jiných lidí. Necítím končetiny, svírají se mi křeči nebo naopak úplně odejdou, je mi špatně, snad až na zvracení. Nemůžu dýchat - a to je u mě to nejhlavnější, první, co cítím je to, že se nemůžu nadechnout, bolestivý tlak na hrudi, hyperventilace, zběsilé bušení srdce. A při silných záchvatek následuje omdlení a kompletní kolaps. Legrace, zvláště, když se to stane někde na veřejnosti.
A právě proto, že u mě nejsou jasné spouštěče, tak se to může stát kdykoliv. Znám své limity, pravidelně mi nebývá dobře v uzavřených prostorech nebo někde, kde je spousta lidí - tam vím, že pravděpodobnost stoupá, protože se celkově necítím dobře.

Myslím, že kdo něco takového nezažije, tak to nedokáže pořádně pochopit. Já vždycky vím, že to, co se děje je naprosto nereálné a zbytečné, že mi nic nehrozí, že jsem v pořádku, že to je jenom v mé hlavě a že má moje podvědomí přemrštěný pud sebezáchovy. Jenže v té chvíli se tyhle věci strašně špatně připouští, převládají iracionální myšlenky a tělo je ochromené strachem. Nepříjemný pocit. Kdyby to bylo jen o těch fyzických stavech, tak se to možná ještě nějak dá, ale když vás zároveň sžírá i vlastní hlava a katastrofické scénáře a předvídání kolapsů... to už je pak fakt chuťovka.


Plány do budoucna?
Teď už to samozřejmě není tak hrozné, léky všechno zmírňují, situace se lepší. Záchvaty už nejsou tak intenzivní, úzkost se spíše projevuje více vlekle - například právě v řádu hodin a dnů, kdy se cítím vyvedená z míry, necítím se dobře, ze všeho mám obavu a tak. Ale to by se mělo také úplně mírnit - a pak se může začít přemýšlet o úplném vysazení antidepresiv.


Samozřejmě, není to jen o lécích, snažím se tomu pomáhat i hlavou. Na začátku jsem se snažila toho co nejvíce načíst a zjistit, hledat zkušenosti a možnosti ostatních lidí. Ale většinou se všude opakovalo to stejné - je nutné si k úzkostem najít svou vlastní cestu, neexistuje univerzální návod. Mně hodně pomáhá milý a blízká rodina a přátelé, dříve jsem si nedokázala představit, že bych dokázala projevit slabost a požádat o pomoc, ale v poslední době je to to nejlepší, co moje tělo potřebuje. A potom tu jsou meditace, tvoření, příroda, najití si času sama pro sebe a zkoumání toho, u čeho můžu relaxovat. Také čtu všemožné články, snažím se změnit styl myšlení a trošku snížit své nároky na sebe samu. Na nástěnce mám už několik týdnů žádanku k psychologovi, ale stále ještě nevím, jestli se k nějakému přihlásím.
Také mi hodně pomohla Zoella. Ano, ta slavná YouTuberka. Dostala jsem se k ní přes vícero věcí, ale právě to, že také trpí panickou úzkostnou poruchou (ještě spojenou s atakami na konkrétní věci), zvýšilo můj zájem o ni. A líbí se mi, jak o všem dokáže otevřeně mluvit - možná, že právě ona mi byla malou inspirací k sepsání tohoto článku.


Omlouvám se, že jsem se tak rozepsala, stejně mám pocit, že jsem nezahrnula všechno, co jsem chtěla. Kdybyste někdo měli nějaké otázky nebo postřehy, nebojte se je napsat do komentářů.
A průvodní fotografie jsou moje, snažila jsem se zachytit drobnosti z mého olomouckého koutku - na konci prázdnin se budu stěhovat (buď do jiného pokoje, možná do jiného bytu, kdo ví), tak abych měla nějakou památku.
Mějte se krásně a nenechte, aby vás ovládl strach a negativní emoce. Je to totiž zbytečné.

Žádné komentáře:

Okomentovat