O psychickém zdraví

Dneska bych chtěla psát o něčem, co je i v dnešní době hodně podceňované a přehlížené. Psychické zdraví. Mental health. Něco, co se mě týká a co poslední roky hodně řeším. Už jsem tady na blogu psala o panické úzkostné poruše a dneska, po poměrně dlouhé době, se k tomuto tématu vracím a chtěla bych na daný článek navázat. Rozhodně nejsem nijak excelentně edukovaná a nechci hlásat rozumy s přesvědčením, že změním svět... Ale ráda bych se podělila o další osobní zkušenosti a možná se tak trochu i vypsala.

Za pár dní se chystám na kontrolu k psychiatričce a tentokrát tam půjdu s mnohem plnější hlavou než obvykle. Nastal totiž čas zamávat bílou vlajkou a požádat o pomoc. Přiznat si, že se něco děje a že se můj problém opět vrací a že s tím sama nic nedokážu udělat. A to je pro mě ten nejhorší pocit - a přiznat to naopak ten největší projev odvahy.

Prosím, pečujte o sebe. Nepřeceňujte se a odpočívejte. A nenakládejte si toho na sebe příliš a případně se nebojte ozvat a poprosit někoho o pomoc. Já jsem na všechny předchozí body z vysoka kašlala a teď jsem na tom tak, jak jsem. Myslela jsem si, že to na někoho hodím a že prostě jen potřebuji někoho lepšího, kdo mě zachrání...
... a přitom tomu bylo úplně naopak. Já jsem ta jediná, která se může zachránit, změnou přístupu. Stačí si "jen" přiznat, že to opravdu potřebuji a že velkou část toho všeho držím ve vlastních rukou a vlastně to není tak těžké. (Ale o tom někdy příště.)

Ale tady se u mě také stala chyba, i tady se mi to všechno vymklo kontrole. Protože jsem usoudila, že je to jen moje záležitost a že do toho nikomu není a nikdo s tím stejně nic neudělá, takže to jen musím správně uchopit, naplánovat, vyřešit. Sama, samozřejmě. A tak jsem meditovala, cvičila jógu, hodně pila (nejen alkohol, hahaha, vodu, že jo!), hlídala si spánek a denní režim, snažila se vyčlenit čas sama pro sebe, nedávala prostor na improvizaci a selhání. A to byl začátek bludného kruhu. Hlava míní, tělo mění. Takže místo toho, abych se chystala na další snižování léků, začínám uvažovat o jejich změně nebo dokonce zvýšení. Jsou dny, kdy nemám sílu vůbec na nic. Kdy se necítím na opuštění postele, bytu, na interakci s lidmi. Dny, kdy jen bytí v přítomnosti někoho jiného je příliš. Dny, kdy jsem úzkostná, roztěkaná, podezřívavá, mám pochybnosti o všem. Dny, kdy mám ze všeho strach. Dny, kdy mám strach z vlastního života a sama ze sebe, z vlastních rozhodnutí. Dny, kdy zapomínám na to, že jsem vzhůru nebo kde jsem, protože se prostě cítím od všeho hrozně odtržená, jako bych byla jen pozorovatel. Pro někoho to může znít jako naprosto normální záležitosti - hormony, puberta, život. Jinak je to ale pro někoho jako já - dávno po pubertě a pod antidepresivy, které by všechny ty výkyvy měly mírnit a minimalizovat... Ale ony to z nějakého důvodu přestaly dělat a já se tak každé ráno probouzím s obavami a nejistotou, na jaký den to dneska zrovna padne...

Starejte se o sebe. Nebojte se přiznat si, že máte problém. Nebojte se svěřit se. Nebojte se požádat o pomoc. Nemusíte se stydět a zavírat oči, je v pořádku o těchto věcech mluvit. A to je vlastně jeden z těch hlavních důvodů, proč jsem se rozhodla tento článek napsat. Ano, nejsem první ani poslední, ale myslím si, že těchto "přiznání" není nikdy dost. Protože máte právo se cítit dobře a není vaše chyba, když to z nějakého důvodu nejde.

Psychické nemoci nejsou tabu nebo něco neakceptovatelného, nenechte svět, aby k tomu tak přistupoval. Nemocná hlava přece nemusí nutně znamenat, že je daný člověk nepoužitelný a odpad společnosti. Neznamená to, že máte právo ho brát jako něco méněcenného, podřadného. Ale zároveň to neznamená, že ho máte litovat (minimálně já to teda fakt nesnáším). Komunikujte. A starejte se o sebe. Starejte se o sebe navzájem. Ve světě je spousta radosti a lásky, předávejte ji. A nezapomeňte na toleranci! (Ale o tom zase někdy příště.)

Fotky kocoura a hezkých věcí jsem přiložila z důvodu, že jsou prostě hezké. A vždycky mě naplní sluníčkem, i když to zrovna venku nesvítí. I když mi nesvítí ani v hlavě ani v duši. Obklopujte se hezkými věcmi, pomáhá to, opravdu!