O psaní deníku

Už když jsem na blogu vytvořila rubriku "Závislosti", tak jsem věděla o něčem, co rozhodně nemůžu vynechat - a to psaní deníku. Už víc jak deset let jsem zvyklá si své myšlenky, emoce i zážitky vypisovat na papír a psaní deníku se pro mě už stalo jistou samozřejmostí. Takže si myslím, že určitě mám právo i zkušenosti tomuto tématu věnovat celý článek. Rozhodla jsem se vám popsat všechny etapy, kterými jsem si za celou dobu prošla, a na nich ukázat všechny možnosti, způsoby i důvody, proč a jak si psát deník. Samozřejmě, tohle je tak neskutečně individuální záležitost, že tu jen těžko můžete hledat přesné návody, kterými se máte řídit. Tento článek berte spíše jako inspiraci a možnost zjistit, jak to může fungovat. Také nemůžete hltat doslova všechno, co sem napíši. Některé mé etapy jsou nějakých těch deset let staré, takže to musíte brát také z tohoto pohledu. Já osobně jsem se při přípravách tohoto článku několikrát chytila do záchvatu smíchu, ze kterého jsem se nemohla dostat. A na druhou stranu se i několikrát zachmuřila, když jsem si uvědomila i některá nepěkná období života, kterých byl můj deník svědkem. Každopádně, jako sebereflexe je to opravdu geniální.

Zapněte si pásy, přidržte klobouky, vydáváme se na cestu mezi stránky a linky (a někdy i čtverečky, abych byla přesná). 

• Archivace událostí

Tak by se daly shrnout první dva sešity. První jsem dostala v roce 2005 k desátým narozeninám a vydržel mi jen něco málo přes rok. Druhý už byl takový zodpovědnější, třetí se také moc nelišil. Zařazuji je do stejné kategorie, protože vlastně ukazují to, co jsou obecné představy o psaní deníku. Zaznamenávání běžných záležitostí, výletů, setkání, popis světa kolem a fungování. O co jsem se asi tak mohla starat jako deseti-třináctiletá? No. Vlastně o nic moc. Deník jsem si začala psát na popud hlavní hrdinky z nějakého filmu pro teenky - přesně si pamatuji, že si slečna zapisovala své detektivovské poznatky o spolužácích, odhalovala tajemství a užila si spoustu legrace a dobrodružství. Doteď jsem nedohledala, co to bylo za film, ale motivace to byla veliká. Velmi rychle jsem si na psaní deníku navykla, kamkoliv jsem jela, tak jsem si jej tahala s sebou. Ve škole jsem si do něj čmárala, když jsem se nudila v hodinách, a zaměstnával mě o přestávkách, když jsem byla odříznutá od spolužáků.

Legendární, úplně první zápisek, musela jsem se s vámi o něj podělit! Hlavně si všimněte toho strašně kůl fontu, trval jen tento první zápisek, pamatuji se, že jsem se snažila napodobit písmo nějakého časopisu, ale bylo to moc pracné, tak jsem se na to potom už vykašlala... :D

Když nad tím tak přemýšlím, takhle to fungovalo minimálně do října 2009. A samozřejmě, s úsměvem vzpomínám na to, jak hrozně "tajné" deníky to byly. U každého byla smlouva s nějakou mou aktuálně "nejlepší" kamarádkou, že si může moje zápisky říct, ale nesmí o tom pak nikomu dalšímu povídat - samozřejmě, pokud by to porušila, čekal by ji nějaký vééélikánský a strašně dramatický trest. :D Je mi až k smíchu, když některé z těch zápisků čtu, no jo, každý jsme na něčem vyrostli, většina z nás si to už nepamatuje, ale já tu mám tyto tiché svědky, kteří toho občas prozrazují až příliš...

• Vypsání se

Někdy na konci roku 2009 u mě začala už ta pořádná deníková éra, jupí! Konečně jsem se oprostila od toho nekonečného opakování, jak je ve škole nuda, jak jsem se pohádala s mamkou, že mi nechutnal oběd ve škole, že se na mě usmál hezký kluk z vyššího ročníku (haha, zvláště těchto výlevů tam bylo nejvíc, samozřejmě všichni chlapci byli zkryti za stráááášně nenápadné přezdívky. :D) a že mám spoustu učení. Nene, tohle bylo už něco úplně jiného.

Někdy v té době jsem si začala psát deník, který už jsem nedávala číst nikomu - jednak kvůli tomu, že už jsem nebyla tak nadšená z představy se svěřovat, jednak už jsem si do něj začala psát věci, které jsem si chtěla nechat jen pro sebe a rozhodně nesouhlasila s tím, že by se z toho něco dostalo na veřejnost. 21.1.2011 jsem si začala psát do sešitu, který je pravděpodobněji pro mě ten nejoblíbenější ze všech. Byl to už osmý sešit v pořadí a já si jej zamilovala. Upravila si obal, upravila si vnitřek, natolik jsem si s ním sedla, že to byla radost si do něj psát. Prošel si mým prvním vážným vztahem, takže obsahuje stránky plné srdíček, sentimentálních výlevů a představ (haha, opravdu jsem byla tak naivní, opravdu, zpětně jen kroutím hlavou). Ale samozřejmě si také následně prošel rozchodem, který vyvolal největší změny v mé psychice a následné měsíce pak kompletně definovaly to, kým jsem teď. Nikdy mě nepřestane udivovat, jak sebejistá a silná jsem tehdy byla - naplánovala jsem si spoustu změn a ty také uskutečnila. Samozřejmě, bylo mi kolik? Sedmnáct? Ale jestli bych měla ve svém životě určit významné body zlomu, tento by mezi ně určitě patřil.

A pak se vše obrátilo. Jak sebejistě jsem začala, tak jsem se v následujícím sešitu ponořila do stresu, depresování, zpětně moc nechápu, kde se ve mně vzalo tolik negativních emocí, ale v těchto stránkách je jich více než dost. Když si procházím všechny deníky, tomuto se tak nějak automaticky vyhýbám. Nečtu jej ráda, je to taková černá skříňka, kterou se mi moc nechce zkoumat. Pro majitele blogu by to byly přesně ty články, které člověk maže. Kdybych se nějak dostala před výzvu, abych si vybrala nějaký deník a spálila jej, tak by to byl rozhodně tento. Určitě bych se speciálně pro něj nevracela do hořícího domu. Ale patří k mé minulosti, stejně jako všechny ostatní.

• Umělecký prvek

Ale jak je známo, všechno špatné se vždycky nějakým způsobem přesune zase na tu lepší stranu. A já tu radost našla v umělčení. Poslední dva sešity jsou už napůl skicářem - obsahují spoustu malůvek, koláží, obrovských nápisů, které mě měly snad nějak definovat nebo motivovat. A nebo jen citáty, které jsem si chtěla nějakým způsobem zapamatovat. Do toho předposledního jsem zaznamenala všechny maturitní stresy a vysokoškolské obavy. Od jisté doby zase začal být plný šťastných srdíček, tentokrát spojené s nekonečnými úvahami, dohady, obavami. Baví mě sledovat vývoje mé sentimentálnosti, jak jsem si nic ze začátku nechtěla připustit a tak. :D Tolik jsem byla zabraná tím, co se mi odehrávalo v hlavě, že jsem zapomínala zapisovat běžné události nebo šťastné chvíle - a tak jsem si několik měsíců hystericky hlídala to, abych každý den zhodnotila alespoň několika větami (doteď jsem přesvědčená, že to bylo hlavně kvůli strachu, že mi život protéká mezi prsty jako písek. Hodně často se tam opakuje myšlenka, že svět je na mě najednou moc rychlý, že bych potřebovala trochu zpomalit...) Takže teď vím, kdy přesně jsem byla pít a pak měla kocovinu. Kdy jsem jela na výlet do Jeseníků, kdy jsem si koupila novou košili, kdy jsem měla chuť podpálit některým přednášejícím kabinet. Předchozí sešit také dokumentuje mé mandalové šílenství, které jsem kreslila pokaždé, když jsem někde čekala nebo se nudila. A také jsem si začala lepit všechny vstupenky, účtenky další artefakty připomínající, že jsem jen neseděla doma na zadku.

• A jak je tomu teď?

Mé myšlenky opatruje oranžový úžasný linkovaný Moleskine se sentimentálním věnováním (Dostat deník jako dárek? Bylo to úplně poprvé od toho prvního, ostatní jsem si vždycky kupovala sama.). Je vidět, že jsem si za celou dobu prošla snad všemi deníkovými stádiemi, které existují (...nebo jsem snad na některé zapomněla? Klidně mi napište do komentářů své zkušenosti, ráda si počtu.). Od dětských problémků, přes snahu zaznamenat úplně všechno, studování mého duševního vývoje, otisknutí pocitů skrze malůvky a věty vytržené z kontextu... až teď po stav, ve kterém jsem nyní, kde se to všechno míchá dohromady. Stále platí, že více dopodrobna píši o nepříjemných věcech, ty hezké většinou zmiňuji jen mimochodem a uchovávám si je hlavně ve své paměti (můj mozek má úžasnou schopnost vytěsňovat to špatné, ale já tak nějak cítím, že i všechny negativní věci se hodí si pamatovat - později z nich člověk může čerpat, učit se). Ale to není podmínkou. Jak většina místní blogerské scény má pro svěřování právě blog, u mě to vždycky byl hezky svázaný sešit, ať už kostičkovaný, linkovaný nebo prázdný. Ráda se nechávám inspirovat a nové myšlenky a nápady pak otisknu tam. Stejně tak žádné emoce nedusím v sobě, místo hysterických výlevů vše zachytí papír a mně se uleví. Možná tohle je základní věc, pro kterou mou deník vždycky byl - místo na udržení duševní rovnováhy a objevení něčeho nového. Samozřejmě, jak už jsem psala v úvodu, tento článek nebyl napsán s účelem svěřováním se nebo nucením někoho do něčeho, co mu není blízké. Ukrývá se v tom... snad inspirace. Možnost nahlédnout do zvyku, který možná neznáte (a nebo jste o něm slyšeli jen ve smyslu, že to doporučují psychologové :D).

A perlička na závěr? Když mě vidí dědeček, jak si píši do deníku, tak se usmívá a uchechtává, že až jednou budu strašně slavná, tak se ty deníky dají do muzea nebo se vydraží za šílené peníze. :D Jeho názor sice nesdílím, ale když nic jiného, až je jednou na smrtelné posteli předám dětem/vnoučatům/pravnoučatům, budou se moci zasmát, jak jsem byla hloupá jako teenka (Stránka věnovaná tomu, jak to Kobercovi hrozně sluší, když hraje floorball. A další tomu, že Casanova seděl po cestě z divadla za mnou v autobuse a že se další den nechal ostříhat-a-vypadá-hrozně-a-jak-to-mohl-udělat. Haha. Ne.) ... :D