Na loďce si pluji mezi mraky: Z mechu a kapradí

Nejsem holka z vesnice. Jsem holka z lesa. A právě les, stromy, mech, vůbě jehličí, skály, sluneční paprsky prosvitující mezi větvemi, čerstvý vzduch… to všechno mi v posledních týdnech, možná dokonce i měsících, hrozně chybělo. Takže jsem jedno slunečné odpoledne zaklapla počítač s učení, sbalila foťák a sluchátka, využila toho, že jsem byla u babičky, a vyrazila do lesů. Do těch, ve kterých jsem víceméně strávila celé své dětství. Jsou místa, která vás zasáhnou a při každé další návštěvě se cítíte, jako byste se vraceli domů - a tohle všechno pro mě představují lesy Moravského krasu a Drahanské vrchoviny. Ne vesnice, kde jsem vyrůstala, nebo snad rodný dům a zahrada kolem něj. Pro mě jsou to ty lesní cesty, kolem kterých jsem sbírala houby. A stráně, kam jsme v zimě chodívali sáňkovat. Potoky, které jsem přeskakovala a ne výjimečně se v nich vykoupala. Skaliska, na která jsme lezli a machrovali tím, že jsme jako fakt moc dobří. Pařez, kam jsem se vždycky posadila a rodiče mi nosili hrsti plné borůvek, malin, jahod a ostružin. A další věc se také za ta léta nezměnila - jakmile jsem zaslechla v houští charakteristické zvuky pro divoké prase, tak jsem se moc dlouho nerozhlížela kolem a utíkala pryč (další možností by bylo vylézt na strom, ale co když jsem to za tu zapomněla? Útěk byl jistější…).

Vyšlo mi krásné počasí, takže se mi podařilo na fotit hodně fotek, z toho pár, o které bych se tu s vámi chtěla podělit (protože jak říká Bels "Fotky lidi lákaj!"). Samozřejmě, nejsem profesionální fotograf, s mým ťuňťovým foťáčkem ani žádné zázraky nejdou, ale snažila jsem se zachytit zejména tu atmosféru míst, která pro mě tolik znamenají, a to se mi myslím povedlo. Mimochodem, řekli byste, že je to opravdu focené teď, na začátku prosince? Kde jsou ty závěje sněhu, zatraceně? :D (Konkrétně jsem se byla projít v sobotu a v neděli celý den u babičky byla mlha jak mléko a nebylo vidět na víc jak metr. Tohle je spíše aprílové počasí, než zrovna zimní... :D )