Zasněžený lednový

Sedím u stolu s výhledem na zasněženou ulici a všude kolem mě svítí světýlka. Na stole mám čaj, kolem rozházené vytisknuté články k bakalářce (ne, prostě nedokážu při práci udržet pořádek) a někde mezi tím leží miska od snídaně a pouzdro s pastelkami. Změna kalendářního roku pro mě většinou nic neznamená, maximálně výměnu diáře - a ani to se mě letos netýká, protože od července je mým společníkem osmnácti-měsíční moleskine. Ale tentokrát je tomu nějak jinak, pozoruji kávu tekoucí z nového kávovaru (kolem kterého jsme si se spolubydlícím skoro vytvořily sektu, dává nám totiž kávu, tak je třeba jej uctívat! :D) a ve voňavé páře vidím všechny ty změny, které mě čekají. Poslední roky jsem si lebedila v pohodlnosti bakalářského studia, s občasnými výkyvy, ale jinak stabilně na jedné vlně. Ale tu teď vystřídá vlnobití, protože z občas utahaného všeznalého bakaláře se ze mě po státnicích snad stane opět zelenáč, tentokrát na magisterských vodách. A pokud to jen trochu půjde, tak stávající práci, ve které jsem už rok, vyměním za konečně něco v oboru. A aby toho nebylo málo, po třech letech asi opustím zamilovaný byt s vysokánskými stropy a vrhnu se po hlavě do společného bydlení s milým. Doufám, že nám to vyjde, už se na to moc těším.




Poslední dny, týdny, měsíce, jsem v jednom kole a často nevím, kde mi hlava stojí. Vím, psala jsem o tom, jak se snažím svůj režim zklidňovat, více odpočívat a nezatěžovat se tolik, ale nějak tomu pořád nemůžu přijít na kloub. Je toho tolik, co potřebuji stihnout, vyřídit, sehnat, odškrtnou v diáři! A nejlépe ještě nic z toho nejde přesunout nebo hodit na někoho jiného. A tak se alespoň odměňuji malými radostmi, zejména časem stráveným s mými blízkými. Stále více si cením toho, že tu jsou pro mě - i přes všechny mé kotrmelce a bláznoviny, stále je tu pro mě někdo, na koho se v případě nouze můžu obrátit. A nejen v nouzi - také v případě radosti! Nikdy se tak necítím sama, mám nad hlavou spoustu hvězd a na palubě mojí plachetnice hned několik zdatných námořníků. A navíc se se mnou i rádi objímají a fotí a neberou sami sebe ani svět kolem vážně, takže si myslím, že je to ta nejlepší společnost, jakou jsem si mohla vybrat. (A která si také vybrala mě a to je na tom asi to úplně nejkrásnější!)



Tady ty šílené fotky s milým nebo Bels mám prostě nejraději. ♥




Také jsem dopsala můj milovaný oranžový moleskine, což mi už několik dní před osudnou chvílí lámalo srdce. Dostala jsem jej jako narozeninový dárek od milého a sloužil mi více než dobře a taky pěkně dlouho. (Tvářím se jako že ne-e, ale stejně jsem si jej potají šetřila a psala co nejmenším písmem, aby stránky ubývaly co nejméně.) Ale na konci roku už definitivně odešel do deníkového důchodu a já se pomalu začínám seznamovat s tím novým. Jiná gramáž stránek, jiné řádkování, ještě neohmataná vazba, neroztřepená stužková záložka, všechno je na něm nové. A pak jsem tu ta stále stejná já, možná jen s kratšími a trochu zrzavějšími vlasy. Co když si nebudeme rozumět? Z obálky na mě sice pokukuje had spolknutý anakondou (což zní možná morbidně, ale je to velká krása), takže bychom si mohli padnout do oka, ale člověk nikdy neví. Takové deníky a díře jsou stejně nevyzpytatelní jako lidé. Můžete mě mít za blázna, ale já na takových drobnostech prostě lpím.

Nevím, čím to je, že jsem dneska taková melancholická a plná metafor. A že do klávesnice ťukám zápisek, který by se normálně hodil asi jen právě do toho deníku. Možná jsem si dala do kávy až příliš skořice. Nebo to bude zapálenou vánoční svíčkou, která sice nevoní, ale vliv bude nějaký mít určitě. Kdo ví... Ale zase jsem v sobě našla chuť psát. Svěřovat se internetovým čtenářům. Přispívat na tento blog a stále se tu cítit příjemně jako vždycky. Doufám, že ten pocit pohodlí není jen na mé straně.



A vůbec, pokud chcete, povídejte mi něco o sobě. O čemkoliv, co vás právě napadne. O všem možném i nemožném. Moc ráda si to přečtu. Vaše radosti mi budou dělat radost stejně jako moje vlastní. Moře je otevřené a loděk spousta. A taky mám plno nápadů, pokud bude čas, možná to tu zase o trošku více ožije.

Žádné komentáře:

Okomentovat