Říjnové střízlivění

Podzim je tady. Mnou oblíbený, ale zároveň obávaný. Každý rok tomu bylo tak, podzim pro mě byl z nějakého důvodu vždycky obtížný - často jsem měnila názory, formovala pohled na sebe sama, podléhala negativním myšlenkám, toužila po změnách, schovávala se ve vlastní bublině a stavěla kolem sebe zdi. A letos? Dejme tomu, že přelomový by vlastně stále mohl být. A zároveň také zůstává dozvukem léta, ze kterého se ještě stále vzpamatovávám. Jsem rozbitá. Je tomu tak a nechci tvrdit opak. Letošní podzim je i z tohoto důvodu náročný - schovávám se v obrovské heboučké mikině, zásobuji se termohrníčky plnými kávy nebo silného zeleného čaje, motivuji se obědy v menze a balíčky z aliexpresu, které mi postupně přicházejí. Po cestě na autobus nebo tramvaj se rozhlížím a jako bych někoho hledala - spíše ve strachu než s očekáváním. Brýle mám častěji nasazené na hlavě jako čelenku než na očích. Celá křupu jako sušenka a poslední týdny při delších vycházkách kulhám a ze strachu nedošlapuji na pravý kotník, abych ho snad příliš nenamáhala. Stránky v deníku popisuji rychleji než kdy dříve a stále pokukuji po nějaké radikální změně barvy vlasů. Jako by nestačilo, že jsem od posledních zářijových dní potetovaná (muhehe, konečně!)... Jak jsem již zmínila, stále střízlivím z léta. Stále si zvykám a nechávám myšlenky plynout, třeba někam odpluji spolu s nimi a všechno bude jinak. Nebo bude všechno stejné. A nebo se všechno odehraje jen v mé hlavě. (Nebo snad už nyní odehrává?) 

Mám strach, že začínám znít pateticky, nuceně. Ale už nemám co skrývat, nemám se za co schovat. A takhle jsem to vždycky chtěla, k tomuhle to směřovalo. Omlouvám se vám i sama sobě, jsem rozbitá, je to se mnou těžké, mám to sama se sebou těžké. (Tak, teď jsem tomu ale opravdu nasadila korunu! Lucie, zníš, jako by ses litovala, vzpamatuj se, jo? A nikomu se neomlouvej a dolij si jacka. A myslím, že dohořívá svíčka...)

Semestr začal. Magisterské začalo. Akademický rok je tu a já jeho součástí! Skončila jsem v Subway - už žádné noční, žádné trápení se se zákazníky, žádná legrace v zázemí, žádné rozčilovaní se se směnami, žádné jídlo zadarmo, žádné flirtování se zákazníky (nojo, tomu nešlo odolat, pšššt!), žádné unavující úklidy, žádné osamělé ranní, žádné žertování s šéfem, žádné interní vtípky, žádná výplata. Jsem za tu téměř dva roky trvající zkušenost ráda. Ale jsem také ráda, že to už skončilo, že se můžu konečně soustředit na školu - a že toho mám opravdu hodně! Jsem vděčná, že jsem tam našla přátele, kteří vytrvají déle než naše smlouvy. Slečna zrzavá a slečna s jednorožci. Spousta smíchu a svěřování se, takové věci vytrvají!

A proč jsem skončila? Rozvrh. Předměty. Náročnost. Sama jsem si nemyslela, že přijde něco tak neskutečného. Trošku jsem to tušila, tak jsem delší dobu dopředu šéfa varovala, že to pak už moc nevidím. A potom jsem si naskládala rozvrh... a začala dostávat "domácí úkoly" (Domácí úkoly? Na magisterském? No chápete to? Já teda, no, ani trošku. Prostě proč.). A začala řešit diplomku. A bylo to jasné. Je toho opravdu moc. Tak neskutečně hodně věcí, které bych se chtěla naučit a ve kterých bych se chtěla zdokonalit! Tolik věcí, které toužím znát a umět! A teď díky absenci práce mám tu možnost a určité množství volného času, které tomu můžu věnovat. Snažím se samovzdělávat, chytám se každé možnosti - jako je třeba účast na listopadové významné bioinformatické konferenci. Nebo vůbec výběr vedoucího a téma diplomky, to je jeden velký vtípek a obrovská výzva! Ale neskutečně se na to těším - na konzultace s francouzským externistou, na nové zkušenosti, snad i pracovní stáž v zahraničí, na to všechno, co mi můj obor přináší. A přesně tohle jsem od magisterského chtěla - aby mě motivovalo, zaměstnalo a (hlavně!) bavilo. Myslím, že zatím to splňuje ve všech bodech! (Nojo, minimálně mě to fakt zaměstnává a vyčerpává, ve všech ohledech.)

Ráda se toulám. Parkem, městem, univerzitním kampusem. Často sice využívám autobusů nebo tramvají, ale stejně určitou část do školy nebo zpátky domů chodím pěšky. A když mám hodiny v hlavní budově přírodovědecké fakulty, tak vždycky chodím kousek přes park. Baví mě sledovat, jak se postupně zabarvují stromy, jak opadává listí, jak se mění voda v Mlýnském potoce. Sbírám kaštany, občas barevné javorové listí, přeskakuji kaluže v rozbitém chodníku. A je to vlastně strašně fajn! Také jsem se konečně (po čtyřech letech!) naučila mít ráda odloučený kampus biologických oborů na konci Olomouce. Když jsem sem přijela, tak se tam teprve vše upravovalo, vysazovaly se stromy, všechno bylo čerstvé (haha, nojo, fakt všechno, no copak čtyři roky zpátky...). A já to tam fakt nesnášela. Jezdila jsem tam většinou alespoň jednou týdně a byla to hrozná otrava. Ale teď tam trávím času více, na jaře jsem se tam navíc hodně učila na státnice... A stromy jsou už relativně narostlé, v schovaném rybníčku jsou ryby, v menze mám mou oblíbenou kuchařku a celý ten areál je pro mě najednou mnohem příjemnější. Dokonce tak moc, že si klidně nechám ujet autobus, jen abych tam ještě o nějakou půlhodinku více mohla strávit touláním se v parku nebo mezi regály knih. Je to zvláštní, konec světa, kde je možné naprosto všechno (ráda tvrdím, že kdyby tam přecházel přes cestu růžový nosorožec, tak by mě to vůbec nepřekvapilo), vlastní svět a vesmír. Možná díky tomu jsem si k tomu nakonec vytvořila kladnou vazbu, takové věci chtějí čas (a já často spěchám a pak se rozčiluji a zahazuji a utíkám, no jo, no jo...). 

(A ano, fakt to tam vypadá tak kýčovitě, jako na fotkách nad tímto odstavcem!)

Jsem hodně osobní. Ne úplně, ale stále dost. Náhodný čtenáři, neber si nic osobně. Možná něco bylo mířeno na Tebe konkrétně (a tajně jsem doufala, že si to přečteš), ale myšlenky jsou věc vrtkavá a nejistá. A já si dala předsevzetí do dalších dnů - hlavně už nechci nikomu ublížit (a tím myslím jak Tebe, tak i samu sebe). Omlouvám se Ti, náhodný nenáhodný čtenáři. Omlouvám se i sama sobě, pro jistotu, dopředu. Protože, kdo ví, co tento podzim ještě přinese. Jak je známo, je to náročné období...

(Lucie, už zase se někomu omlouváš? Možná by to chtělo jít místo článku spát, žejo. A raději jej nechat trošku uležet, editovat za střízliva, přidat nějaké veselé prosluněné fotky, které to celé trošku shodí. A hlavně, prosimtě, už nikdy nechoď z domu bez té huňaté ochranitelské mikiny, dějí se pak zvláštní věci! A pro jistotu ji nos i doma, protože huňatá mikina je huňatá mikina, #neasi !)