Dýňová příchuť, oranžové listy a paprsky slunce

Začínám psát po delší době povídavý podzimní článek a jako úvodní fotky dám západy slunce z léta? A hned jako další fotku slunečnici? Nojo, moc mi to nesedí, přiznávám. Ale já už dlouho nic takhle nepovídala (naposledy na konci května!!!) a nahromadila se mi spousta fotek, o které jsem se chtěla podělit a tady na blogu je mít. Takže trocha povídání a HODNĚ fotek. Fotek, které mám moc ráda, ať už z nich cítím léto nebo podzim. Ale dobře, teď už raději ten podzim, jo? Dýňové všechno, žluté oblečení, zapálené svíčky, ranní mlha a opadávající listí, no nádhera! ♥

Baví mě se toulat a výletovat, moc mě to baví! Tahle batůžková fotka vznikla z toho posledního výjezdu do lesa, na houby s tatínkem milého. Moc jsme toho nenašli (což mi přijde, že už je pomalu naše klasika, skoro si nepamatuji, kdy jsme naposledy jeli na houby a odjížděli s plnými košíky :D), navíc jsme se zrovna při tomto výletu zatoulali úplně někam jinam a pak na sebe všude možně čekali a nic nerostlo a prostě to byla hrozná otrava, ale stejně bylo krásné vyjet na čerstvý vzduch. Do lesa, mezi mech a spadané šišky. A navíc ráda jezdím na výlety s tímhle batůžkem, který jsem si jako prázdný bílý koupila na aliexpressu a postupně na něj našila hromadu nášivek (pár dní zpět jsem si pořídila další, s lenochodem!) a tak jsem vzala tento typ vaku na milost (ale jenom tady ten můj, to aby nešlo k nějaké mýlce, pořád mi to přijde jako sáček na cvičky a ne regulérní zavazadlo :D).

Také jsem byla na svatbě! A na mojí první rozlučce se svobodou! Tmavě modrá barva, balónky, smích, výborné jídlo, milí lidé, hudba, tanec, alkohol, přátelství, láska. Tohle mě hrozně rozněžnilo, o to více, že se jednalo o kamarádku a spolužačku ze střední. Dostalo mě to do rozněžnělé a nostalgické nálady. A taky jsem si i díky tomu začala uvědomovat, že jsem už zase zaseklá. Studuji příliš dlouho a fakt se chci posunout někam dál. Udělat ten další krok. Ale to ještě v následujících několik měsících nepůjde, takže je to teď takové to čekání. A taky cílová rovinka. Je možné čekat a sprintovat v jednom? Tak strašně moc bych se chtěla starat o útulnost a uklizenost bytečku, vařit a péct, neutíkat ze školy na brigádu a pak honem řešit všechny deadliny... (A do toho biologické hodiny tikají tak na 300%, dík tělo za podporu, fakt že jo, hlavu plnou hormonů, to teď opravdu potřebuji, že jo!)

Je to hrozně hloupé. Studuji až příliš dlouho, teď jsem načala šestý rok na vysoké a už je to jen útěk za titulem. Nebo... Já vlastně ani nevím. Ono je hrozně smutné, že jsem se toho na stáži a při práci na diplomce naučila mnohem více, než za celé bakalářské a ten jeden rok na magisterském dohromady. Tady dělám tu opravdovou vědu, to, co mě bude živit a co mě neskutečně baví. O to více frustrující jsou všechny ty přednášky (hlavně) matematické informatiky, programovací úkoly (i když já ksakru nejsem programátor!), letos dokonce laborky - i když, abych byla upřímná, ty mě letos fakt jako baví, konečně ty metody, o kterých jsem se učila jen teoreticky, vidím v praxi. Takže se snažím šetřit časem jak jen to jde, vážit si ho a využívat na maximum. Ale vyčerpává mě to. Jsem moc ráda, že v sobě stále ještě nacházím obrovskou sílu a motivaci, v nejbližších mám také podporu a jen díky tomu to asi zvládám. Zbývá něco přes půl roku do státnic. A pak už je tu případný doktorát, který už je jako klasická práce, klasická věda, konečně to, na co se tak moc těším. A taky možnost udělat ten krok dál. Je to tak blízko a zároveň tak hrozně daleko! A já se tak těším a zároveň mám takový strach! Ale víc se těším, fakt moc!

Myslím, že jsem ještě nezmínila další smutné téma, v létě jsme se museli rozloučit s panem Kocourem, byl nemocný a jeho srdce to nezvládlo a všechno špatně a byl s námi strašně krátkou dobu a takového mazlíka bychom si mohli jen přát... A tady ta obrovská nervní plyšová koule je Elon. Pan kocour číslo dvě, touček, zvědavec... a teda hlavně nervní plyšová koule, to je myslím nejvíce adekvátní popis. Přišel k nám v osmi měsících, nervní a nevychovaný a vzteklý a agresivní. Po několika vyšplíchaných lahvích vody, vykřičených hlasivkách a poškrábaných končetinách (au au, poslední dva měsíce si musí lidé kolem mě myslet, že jsem se začala sebepoškozovat) už to začíná být trošku lepší. Už se v něm objevuje i ten skrytý mazel a modelka, které jsme v něm viděli, když jsme si pro něj přijeli. Avšak pokud jej ani kastrace neuklidní, tak nevím, jak to s ním těch dalších 10+ let vydržíme, protože je náladový jak nějaká ženská. Britská kočka, ach božíčku, to byl zase nápad. :D Ovšem největší radost je probudit se dušením se chlupama, protože Elonek se rozhodl si k mému obličeji natulit zadek. ♥ (A ještě je horší se u toho rozněžnit a přemlouvat se ho neodehnat, protože on se přece tulí a to se nestává tak často!!!) Takže místo tulivého kocourka máme tuhle nervní kouli a už jsme si na to docela zvykli, ale stejně je to někdy pořád k vzteku, že jo. A když se rozhodne se přitulit a skočí mi na klín a vrní a hází láskyplné pohledy... ach!

Tolik teda k mému povídání a fotkám. Nevlezlo se sem moje nové tetování, diář narvaný k prásknutí, zatím všechna koupená čísla Vogue a počet vypitých dýňových káv a uvařených dýňových polévek. A také pánských košil, které jsem dneska dostala a které pravděpodobně už nevysvléknu. A také akvarelové barvičky, se kterými se stále více seznamuji. A jídla v menze, která mi letos tak nějak baví stále více. A více výletů! ... moment, ty nesmím vynechat! Tak alespoň ty nejlepší borůvkové lívanečky na závěr, jo? Se slečnou fialovovlasou! ♥ (A zbytek příště, jo?)