Doktorát, psychoterapie a život okolo

Povídací článek na blog jsem nepsala už tak hrozně dlouho, že vlastně už ani nevím, jak se to dělá. Ale chtěla bych si toto období nějak uložit - nejen fotkami na IG nebo třeba v deníku. Občas tu na blogu staré deníkové články procházím a vzpomínám a tak nějak reflektuji, už kvůli tomu bych tu chtěla mít i tuhle kapitolu.

Od září mám status PhD studenta a taky zaměstnance Akademie věd. Hrozně jsem se na to těšila, ale zároveň se toho obávala, automaticky se mi v hlavě začala v hlavě hromadit spousta očekávání ode mě samé. Protože tyjo, DOKTORÁT. A Akademie věd. A tvořící se článek s ambicí publikace v Nature. A tolik kapacit kolem mě a pak... já. I teď po roce se občas jen nechápavě koukám kolem sebe a udivuje mě, že tu opravdu jsem. Že mi byla dána možnost se stále učit, okoukávat od ostatních, získávat zkušenosti. Naučila jsem se pracovat v laboratoři, posunula se i v bioinformatice - a stále vidím ty možnosti, prostor, kam až se můžu ještě posunout. Ale je velká pravda, že jsem byla hodně blízko k tomu, aby mě to všechno pohltilo. Protože ono by to bylo tak snadné - zůstat v práci dlouho do večera, abych stihla TO VŠECHNO a abych se naučila TO VŠECHNO, co mi život přináší a k čemu bych se jinak nedostala. Protože kdybych náhodou TO VŠECHNO nedělala, tak bych pak přece zklamala sebe sama a také moje okolí. Tak snadné by bylo tomu všemu podlehnout... 

Naštěstí spolu s doktorátem jsem se odhodlala i k dalšímu kroku - začala jsem chodit na psychoterapie. Už dříve jsem zmiňovala, že se léčím s panickou úzkostnou poruchou a středně těžkými depresemi. Několik let beru léky a můj stav je aktuálně více-méně stabilizovaný. Samozřejmě, mohlo by to být mnohem lepší, mohla bych být třeba zdravá a nemít žádné problémy, že. Ale já jsem se rozhodla tomu pomoci jinak (a taky jsem plánovala začít vysazovat léky) a konečně si domluvila již zmíněné psychoterapie. S úzkostmi jsem věděla, jak si poradit, ale deprese pro mě dlouhou dobu byly (a částečně ještě stále jsou) velká neznámá. Vtipné vlastně je, že prvotní záměr, se kterým jsem na psychoterapie šla, bylo se jich zbavit. A místo toho jsem se s nimi naučila žít - což je do budoucna rozhodně užitečnější. Na druhou stranu ale také mnohem těžší a dlouhá cesta. Mám za sebou už necelý rok práce a nelituji jediné minuty a jediné koruny, které jsem do toho investovala. S paní psychoterapeutkou jsme došly k závěru, že prvotní problém, se kterým jsem za ní přišla, už máme uzavřený, juch. Ale i tak jsem se rozhodla si ji nechat a jednou za čtvrt roku za ní docházet. V zahraničí je běžné, že lidé mají svého terapeuta, kterému můžou zavolat, když je nějaký problém - přistupují ke svému psychickému zdraví se stejnou důležitostí jako k tomu fyzickému. A já s tím naprosto souhlasím, už kvůli tomu kolik práce jsem na sobě za poslední měsíce odvedla, to teď nechci nechat jen tak. Je mi jasné, že v životě přijdou složitá období - ať už v pracovní vědecké sféře nebo té rodinné. A to, že jsem si na první dobrou našla psychoterapeutku, se kterou jsme si sedly a navázaly vztah, beru jako ohromné štěstí. Byla jsem moc ráda, když mě v této myšlence podpořila - teď vím, že mám "pomoc na telefonu" a záchranné lano na těžká období. Protože bublina blízkých je sice opravdu důležitá, ale já k tomu potřebuji i ten "odborný" pohled. A když si vzpomenu, co jsme spolu během těch sezení zvládly, tak vím, že zvládneme projít cokoliv i někdy příště. Jsem vděčná, fakt moc. A chtěla bych mou zkušeností dodat odvahy těm, kteří nad tím třeba přemýšlí a nejsou si jistí. Protože péče i o tu psychickou stránku je opravdu důležitá a není důvod čekat!

Ale teď už něco hezkého k životu okolo - udála se pandemie (co si budeme nalhávat, ona se pořád ještě děje), což asi nějak ovlivnilo každého z nás. Mám štěstí, u mě to nebylo tak razantní. Jasně, měla jsem v květnu letět na úžasný pracovní workshop do Oxfordu. Taky jsme chtěli plánovat svatbu, ale kvůli nejisté budoucnosti všechno plánování odložili. Těšila jsem se na jarní výletování a kafíčkování, hned jak se udělá hezky - a místo toho jsem byla doma a objevovala taje homeoffice, ehm. Ale pořád mě to všechno ovlivnilo o dost méně než někoho jiného - mohla jsem s prací pokračovat dál, několikrát za týden jsem chodila do laboratoře a kontrolovat rostlinky ve skleníku, milého práce se nezměnila vůbec. Takže jen jsem více přemýšlela nad zásobami jídla, snažila se omezovat pobyt venku, pořídila si kolo a velmi konzumně fňukala, že nemůžu jít na večeři do restaurace, ehm ehm. A taky nakupovala přes internet, ehm ehm ehm. (Ale nepekla jsem chleba, takže karanténní bingo jsem nesplnila. :D) Nejspokojenější byl asi kocour - byla jsem mnohem delší dobu s ním doma a on samozřejmě mohl být středem pozornosti, nejlépe ve chvíli, kdy jsem se snažila něco udělat nebo tak. Kočky. :D

Bullet journal mě stále drží, aktuálně jsem asi ve dvou třetinách druhého sešitu a už mám nachystaný další. Ze všech diskuzí mi to často připadá jako nekonečné hledání toho pravého, ale já se nevzdávám. :D Na aktuálním Scribbles That Matter mi vadí stránky s příliš velkou gramáží a také jejich bělost, přijde mi to ve výsledku více jako skicák než jako sešito-deník na každodenní používání. Takže od září nebo října (podle toho, jak mi vystačí stránky) budu přecházet na Midori, který jsem chtěla hrozně moc vyzkoušet. Objednala jsem si k němu obal od Webster's page a ta kombinace působí hrozně profesionálně, až jsem z toho nesvá. Ale zase se mi líbí, že pokud by mi materiál Midori nesedl a já pokračovala v hledání, tak obal můžu použít dál. (Ale držím si palečky, fakt doufám, že tenhle bude ten pravý!)

Díky homeoffice jsem také měla čas a prostor na všechno to další tvoření, které jsem odkládala nebo na které jsem neměla v "běžném provozu" energii. Přiznám se, patřím k těm, kterým to pomohlo přehodnotit přístup k tomu, co mě baví a naplňuje a do čeho chci volný čas investovat. Po delší době jsem taky zase začala číst, ta nádhera si sednout do křesla a začíst se! Ono mi to opravdu chybělo a já si toho za celou dobu vůbec nevšimla. Taky jsem se vrátila k pastelkám, experimentuji s akvarelkami, v květnu jsem začala s kaligrafií... Poté, co většinu dne můj mozek musí přemýšlet, je příjemné jej na chvíli vypnout. Jsem ráda, že jsem u sebe tuhle schopnost znovu-objevila!

Na léto jsem si raději za celou dobu nedělala žádné plány. Nebylo jisté, jak všechno kolem pandemie bude pokračovat a jestli bude reálné opustit vlastní město, natož třeba republiku. Nakonec to zatím vypadá moc hezky. Pár dní zpátky jsem se vrátila z Prahy, kam jsme si s mamkou udělaly čtyřdenní výlet. Konečně jsem se podívala do pražské zoo (no fakt, nikdy jsem tam nebyla), taky jsme se hodně toulaly, objevovaly nová místa a taky byly na koncertu Tomáše Kluse. Na jeho koncertu jsem byla poprvé před jedenácti lety a je to fakt velká nostalgie a přijde mi neuvěřitelné, že už je to tak dávno. Už dávno to není tak, že by lidi "z jeho fanklubu" znal jménem a že bychom na sebe mávali, když prochází kolem. A taky už dávno nehraje na festivalech ve tři odpoledne pro dvacet nebo třicet lidí, že. :D Ale tu energii z jeho koncertů cítím stále stejnou, i když teď třeba neznám slova ke všem jeho písničkám. Nostalgie a krása veliká. Jako další byl roadtrip s milým po Rakousku a Alpách, ze kterého jsme se minulý týden vrátili. Nebudu o něm toho více psát, chtěla bych nejdříve dokončit cestovní deník, který jsem si s sebou brala, a pak jej třeba i s nějakými fotkami sdílet taky, ale uvidíme, kolik na to budu mít času, zítra se vracím po dovolené do práce, takže uvidíme, jak moc budu zavalená prací. :D No a potom by mě měl čekat víkendový výlet do Brna, za mamkou, za babičkou, nějaké to tvořící randíčko a snad i výlety do přírody, uvidíme. Počasí je poslední dobou hrozně nevyzpytatelné (stejně jako počty nakažených a rozhodnutí naší vlády), takže se nic moc dopředu ani plánovat nedá. No, minimálně jedno pozitivum to ale má - nutí mě to být více spontánní, euhmpf. 

Takže abych celý článek shrnula... Tak mě napadlo, vlastně ani nevím, s jakým cílem tento článek píšu. Primárně asi pro sebe, abych neztratila nit. Tak třeba také pro někoho, kdo si to přečte - inspirace? Motivace? Nevím, možná to příliš soudím podle sebe, ani během karantény jsem se nedostala k tomu, abych si sedla k bloglovinu a prošla články, které se mi tam nahromadily. Zrovna nedávno jsem vzpomínala na časy strávené u blogu a přijde mi to z dnešního pohledu jako něco neuvěřitelného. Nojo, to jsou ty zájmy a preference, že. A tím bych to asi shrnula. Život! Zajímají ještě někoho cizí psané životy? (Zajímají ještě někoho cizí životy? Oh well. Dobře, uznávám, je naivní se na tohle ptát.) Samozřejmě se ke mně dostala informace, že služba blog.cz končí (což jsem čekala už posledních několik let, co jej odkoupila Nova a odešel Standa, ehm) a taky se mě to dotklo. Když si vzpomenu na všechny ty blogovací začátky... To bylo už hodně dlouhou dobu zpátky! Musím si něco zazálohovat, ona je to fakt nostalgie. :D

Mějte se krásně, užívejte, buďte na sebe opatrní a nebuďte smutní, když z každého dne nedostanete maximum. I teď se mi někdy stane, že dny přecházejí a já jsem spíše jen pozorovatel než aktivní účastník. A i to je v pořádku, není potřeba se tím stresovat nebo ubíjet.

Posílám lásku. <3